Vyvázne li člověk z pořádného průšvihu, říká, že se podruhé narodil. Míla se narodila třikrát. Když ale poprvé v roce 19ó9 spatřila světlo, řekl porodník hlasem, který nepřipouštěl pochyby: „Je to kluk!" Vyvázne li člověk z pořádného průšvihu, říká, že se podruhé narodil. Míla se narodila třikrát. Když ale poprvé v roce 19ó9 spatřila světlo, řekl porodník hlasem, který nepřipouštěl pochyby: „Je to kluk!" Jenže když bylo tomu klukovi devět, možná by porodník zapochyboval. Alespoň do života toho chlapce, který se měl stát Mílou, se vloudilo mnoho otázek, na které nikdo neznal odpověď. Mnoho pochybností a spousty potíží. Jeho tělo se začalo měnit, každý si musel všimnout. Někdo říkal, že mu rostou prsa, jiní měli horší termíny. A děti dokážou být velmi kruté k těm, co se liší. Kluci ho tloukli, děvčata se s ním nebavila. Odborníci neměli vysvětleni a maminka, ze strachu, aby se její dítě nezbláznilo, ho jen konejšila: „To je obezita, žádná prsa." Chvíli se to dá vydržet, ale tady nebylo světlo na konci cesty'. A brzy se začala vynořovat otázka - přežít? Nebo radši umřít a mít klid? Hoch si pořád „na někoho hrál". Nosil doma maminčiny šaty a říkal si před zrcadlem: „Nahoře by to šlo, jenže co s tím dole?" Hrál si s auty i s balonem, když ho kluci milostivě pustili ke hře, bavil ho fotbal, ale pak dostala sestra novou panenku nebo jiné hračky pro holky a on ji je záviděl. Pořád hledal sám sebe, odpověď na otázku - kdo vlastně jsem? Oáza, to byly chvíle s dědou v dílně. Děda byl vzor toho muže, jakým by měl asi být. Všechno na světě dokázal opravit, přiučil se každému řemeslu, spravovali spolu rádia, televize o další elektrické „hračky". Až na dno Když se prokousal životem k maturitě, dokázal si už zformuloval podle terminologie tehdejší společnosti, že stojí „bokem od normálu". Nevměstnal se do pocitů ani biologické ženy, ani biologického muže. Tak vlastně pořád nevěděl, kam patří. A lékaři stále nedokázali odpovídat na otázky, proč ho prsa bolí a v měsíčních cyklech pálí. Chtěl být „chlapem", co zvládne nepřízeň světa jediným mávnutím ruky, ale ten svět smetl jeho. Jediným povolávacím rozkazem. Narukoval do Plzně a denně se potýkal s problémem, jak skrýt své poprsí. Marně. Na rozcvičku se musí ráno do půl těla. Jediný vyšel na plac v teplákové soupravě. Důstojník okamžitě zařval: „Svlíknout" Vracel se na ubikaci uličkou hanby, každý si sáhnul, každý se smál. Vyhrožovali mu, že ho zneužijí. A udělali to. Byli v přesile, byl to boj na život a na smrt. Nedokázal už zvládnout takový život, tak volil smrt. Schoval se v jedné z garáží a vypil sloučeninu ředidel. Svět hrůzy se začal rozpadat, přicházelo světlo, duch, naděje... Probouzel se v nemocnici. Z dálky slyšel hlas lékaře: „Jestli ten kluk vydrží do rána, vyhraje sám nad sebou." Vyhrál, ale jaké to bylo vítězství... Vojenský psychiatr měl na tuhle záležitost jedinou kolonku - chceš z vojny. A nehodlal mu cestu nijak usnadnit. Rychle ho převezli na psychiatrické oddělení, zavřeli za ním klec. Držela ho při životě jen víra na návrat do lepších časů. Sebrali mu řidičák a s razítkem .,Nesvéprávný" ho pustili do života. Cesta k poznání Začal procovat jako elektroinstalatér, pak přešel do muzea a stihl při práci studovat průmyslovku, později i ČVUT. Jako by přišly ty lepší časy. Seznámil se s bytostí, kterou miloval. Dámě jeho srdce bylo sedmdesát let, jemu dvacet, stala se hvězdou jeho života. Trávil s ní všechny chvíle. Zrcadlem svých zkušeností se dokázala vyrovnat s mnoha jeho otázkami o sebepoznání a sebeuvědomování. Přes nepochopení všech kolem byl rozhodnutý si tu dámu vzít. Pak ale vyhověl naléhání maminky, přes inzerát se seznámil s mladou dívkou, vzal si ji. Žil s ní jeden rok. Jeho manželství bylo neveselé, na jeho sklonku opět hledal odbornou pomoc. Po zkušenosti s vojnou už mu chvíle, kdy se jako jediný muž ocitl v čekárně u mamografu, připadala spíš humorná, stejně jako dotaz sestřičky, jestli vůbec „má do přístroje co dát?" Měl. „A s touhle parádou si chodíte jen tak," uzavřela vyšetřeni lítosti-vě sestřička. Právě tehdy, na cestách mezi endokrinologem, internistou, onkologem a dalšími odborníky jako by se mnohé rozjasnilo. Ne že by někdo řekl konkrétní diagnózu, ale přišlo doporučení na sexuologii. Už s poznámkou, že jeho mysl se neztotožňuje s jeho pohlavím. První sexuoložka, s kterou se v životě setkal, doporučovala obřízku. Tím se prý všechny problémy vyřeší. Tehdy odpověděl: „Když už budete v tom, vezměte, prosím, to nádobíčko celé." Druhý sexuolog hned od dveří pravil: „To bude krásná žena, jen trochu maskulinní." Začal se prodírat za svým světlem na konci tunelu. Přes další a další lékařské testy, přes schvalovací komise. S hormonálními léky. Změnil si jméno na neutrální, takové, které může nosit jak muž, tak ženo. Vystaven dalším urážkám a ve strachu začal zkoušet svou ženskou ro-li. První sukně, halenky, lodičky. V zaměstnání se s jeho změnami jen těžko vyrovnávali, tak poprvé odešel pracovat do zdravotnictví v naději, že mezi odborníky najde víc pochopení. Ač nastoupil jako šatnářka na transfúzním oddělení, záhy se přes evidenční sestru o ekonomku dopracoval na správce informačního systému. Kdo ví, čím budu? Operace, která dávala smysl celému dalšímu životu, se kvapem blížila, až ho jednou ráno budila sestřička na posteli slovy: „Tak vás vítám, ženská, mezi nás." Ale operace se musela opakovat, přišly komplikace. Do tmy narkózy se z dálky ozývaly dva vemlouvavé hlasy: „Ty končíš, byls tu jen na obtíž." A druhý, který nabádal: „Seber se, nežiješ jen pro sebe." Ten druhý byl vyslyšen. Míla se potřetí narodila. Ve filmu o svém životě by tady Míla Šubrtová střihla konec. Ale byl to jen konec první etapy. „Myslela jsem, že deset let po operaci už mě nic nerozhodí, ale není to pravda. Pořád se mě dotýkají urážky, pořád mám z lidí trochu strach. Čelit tomu strachu a mít úspěch, to pro mě znamená být v pořádku. " Její pracovní úspěchy těžko zpochybňovat. Začala řídit integrované informační systémy transfúzního oddělení Nemocnice na Vinohradech, řídí tedy informační sít kolosu, který u nás nemá konkurenci. A vyhrála výběrové řízení České televize, i tady je projektantkou informačních systémů. K tomu snad jen malou perličku - Vysoké učení technické odmítlo Míle po operaci vystavit diplom na nové jméno. Musí jí stočit potvrzeni, že je držitelkou diplomu číslo to a to. Pro spoustu lidí, kteří potřebují svět škatulkovat, zůstává pod termínem transsexuál. „Můžu být nejlepší, můžu být na vrcholu, ale ne. dosáhnu na něj. Právě proto, jak mě společnost vnímá,"dodává Míla, ale vypadá pořád stejně optimisticky. Své bolesti si řeší v tichu noci třeba psaním poezie nebo kolážemi a poznává, že na názoru jiných její svět nestojí. Podle jejích pravidel musí člověk, který chce být spokojený, odevzdávat. Je bojovnice, ochotná okamžitě pomáhat každému, koho není naše pohodlná společnost schopna přijmout-zdravotně handicapovaným, dalším jedincům v komunitě transgenderů lidem, kteří překročili hranice vrozeného pohlaví), neodmítne nikoho. V České televizi si za loňské krize získala velké uznání, když dokázala udržet fungující informační kanály. Nepřijímá zjednodušující definici: Žila jsem jako muž, led' jsem žena. „Jsem člověk, co stále poznává sebe sama. Jsem to JÁ, ber, nebo nech být. Copak vím, čím budu no konci své cesty? Každé ráno začínám sama u sebe srovnám si v hlavě, co chci, co chtějí ti ostatní, jak můžeme žít spolu a jdu do toho. Funguje to." TEXT PAVLA WANKOVÁ. FOTO JAROSLAV JIŘIČKA