KÁBUL - Na Mezinárodní den žen 8. března založila Farah Nazírová jedinou ženskou organizací ve své zemi. Tento čin by nebyl ničím výjimečným, kdyby se neodehrál v odlehlé afghánské vesnici, kde je Nazírová jedinou ženou, která se odváží vycházet bez burky. Život Nazírové je však jedním velkým bojem. Když se jí novináři ptají, jaká mají ženy v Afghánistánu práva, říká Nazírová váhavě: "Žádná nemáme. To je jenom sen. Sen většiny zdejších žen, můj sen." když Nazírová napsala guvernérovi této suchem stižené provincie o pomoc při výuce místních žen koránu a základním zdravotnickým znalostem, pomohl jí tím, že přikázal její malé vzdělávací centrum zavřít. KÁBUL - Na Mezinárodní den žen 8. března založila Farah Nazírová jedinou ženskou organizací ve své zemi. Tento čin by nebyl ničím výjimečným, kdyby se neodehrál v odlehlé afghánské vesnici, kde je Nazírová jedinou ženou, která se odváží vycházet bez burky. Život Nazírové je však jedním velkým bojem. Když se jí novináři ptají, jaká mají ženy v Afghánistánu práva, říká Nazírová váhavě: "Žádná nemáme. To je jenom sen. Sen většiny zdejších žen, můj sen." když Nazírová napsala guvernérovi této suchem stižené provincie o pomoc při výuce místních žen koránu a základním zdravotnickým znalostem, pomohl jí tím, že přikázal její malé vzdělávací centrum zavřít. "Samozřejmě, že jsem ho nechala otevřené," říká odvážná žena. "Jen jsem varovala ženy, aby byly ohledně našich schůzek opatrné." Když jejímu manželovi úřady kvůli jejím aktivitám vyhrožovaly, odpověděla jim 34letá Nazírová ještě větším vzdorem. "Šla jsem na úřady a řekla: Jestli mi chcete něco sdělit, tak mi to sdělte, centrum vedu já, ne můj manžel." Když odmítla nosit burku, protože se roky oblékala v západním stylu a nechtěla se sehnout před rozkazy Talibanu, nepřesvědčilo ji ani manželovo rozhořčení. Prý kvůli burce pořádně neviděla a neslyšela a pořád padala. "A navíc, musím jít příkladem ostatním ženám," říká. Toto jsou docela běžné činy v ostatních zemích. Abychom však dokázali ocenit Nazírové statečnost, musíme si uvědomit, co to znamená být v Afghánistánu ženou. Pokud žije žena v oblastech kontrolovaných Talibanem - což je prakticky celá země -, nesmí chodit do školy, pracovat, chodit k lékaři, nesmí vycházet z domu bez doprovodu manžela. Dokonce nesmí ani při chůzi dělat příliš mnoho hluku, aby hlasitým našlapováním nevzbudila chtíč mužů. Když poruší zákon, může být ukamenována k smrti. V oblastech kontrolovaných Severním spojenectvím do školy dívky chodit smějí, školy však obvykle nemají učebnice a zdroje, natož pak lavice. Jejich vzdělání končí zpravidla ve 14 letech, protože vyšší třídy neexistují. Ve Fajzábádu je jedna univerzita pro ženy, ale úroveň výuky je velmi nízká. Než však válka zničila tuto zemi, žilo se tu jinak - alespoň elitě. Nazírová vystudovala elektrofakultu v Moldávii. I poté, když žila v Kábulu, nenosila burku, ale džíny. Když se v roce 1996 zmocnil Kábulu Taliban, vydala se Nazírová s manželem a dvěma dětmi na dlouhou pouť, která je zavedla do Pákistánu, kde strávili čtyři roky. Tam se Nazírová vzdělávala společně se svými dětmi a naučila se anglicky. Když se vrátila do Talibanem kontrolovaného Afghánistánu, brzy se dozvěděla, co se s její zemí stalo. "Chtěla jsem se modlit za svou rodinu, ale nepustili mě do svatyně, protože jsem žena," vypráví Nazírová. Rodina proto opět prchla před Talibanem, tentokrát pouze na oslu, směrem na sever. Zbytek rodiny odešel do Evropy. "Nemohla jsem odsud odejít," říká Nazírová. "Příliš tuto zemi miluji." Ve svém novém domově v malé severoafghánské vesnici zjistila, že patří k malému procentu vzdělaných žen. Proto začala pro ženy organizovat setkání, na kterých je učila angličtině a základům zdravovědy a postupně zřídila vzdělávací centrum. Ukázala, že existuje také jiný svět, kde ženy pracují i mimo domov, a že se mohou osvobodit prostřednictvím vzdělání. "Žena proroka Mohameda byla koneckonců taky podnikatelka, obchodnice," argumentuje. V Afghánistánu je však boj proti tradicím nebezpečnou výzvou. Řada žen se domnívá, že život pod Talibanem a na severu se příliš neliší. Všude na ně číhá smrt. I přes ojedinělost Nazírové snažení tady jsou dílčí úspěchy. Nazírová má dnes ve skupině 100 žen, z nichž většinu učí angličtinu. Pracuje rovněž jako specialistka na výživu na ženské klinice pro organizaci Lékaři bez hranic. "Nemohu těm ženám pomoci ekonomicky, ale mohu jim otvírat oči, ukazovat jim jiné vidění světa," říká. K dalším jejím aktivitám patří malé pracoviště, kde místní ženy - převážně válečné vdovy či manželky mužů, kteří nemohou pracovat - za pomoci francouzské nevládní organizace šijí šaty a přikrývky. Za den práce dostanou pět kilogramů mouky. Vedoucí pracovní skupiny je matka sedmi dětí Fahima Murodiová, která vystudovala ekonomii na ruské univerzitě. "Chceme být svobodné," říká. "Chceme se vzdělávat. Pro to jsou tady ale těžké podmínky," povzdechne si. Nazírová se však dušuje, že se nevzdá. Zpočátku, když se procházela bez burky, na ni všichni civěli. Teď už se to neděje. "Myslím, že mě respektují," chlubí se. "Někteří mi tady říkají maminko." ČTK/The Times