Není tak úplně jednoduché říci – jsem žena, když 30 let tě všichni přesvědčují o tom, že to co cítíš je nesmysl – „podívej se na sebe – vždyť jsi chlap jak hora“ . Jenže co oni vědí? No samozřejmě – vnější pohlavní znaky a vzhled. Ale to, co je uvnitř, to co je uvnitř vidět nemohou. A nebo nechtějí?! Tak, narodil jsi se a začal koukat na svět. Začal se seznamovat s okolím, začal si uvědomovat sám sebe, své tělo. Zatím je všechno O.K. Začínáš se batolit, osahávat a ochutnávat okolní svět. Všichni jsou z toho nadšeni. Nakupují ti bačkůrky, košilky, kombinézky – všechno v tzv. chlapeckých barvách (modrá,červená, atd.) a šišlají na tebe – „Ty ši klásnej chlapeček“, ale tobě je to zatím šumafuk, jedinou tvou starostí je sát informace o okolí, mléko a spát. Přichází školka – „Jééé, tam je Vám krásných hraček!!!“ Zaujme tě kočárek a panenka. Chceš si s nimi začít hrát, ale přichází nějaká teta a dává ti do ruky autíčko a říká: „To je krásné autíčko,viď? To je pro kluky jako jsi ty a ne panenky.“ Nemáš z toho rozum, ale dospěláci to přece musí vědět. Neřešíš to a hraješ si s autíčkem. Ale nedá ti to. Vždyť ta panenka je tak krásná. Rodiče si toho všimnou. Mamince to připadá trochu divné, ale přechází to s myšlenkou, že jsi prostě jemná povaha a alespoň z tebe nevyroste žádný gauner. Otec k tomu přistupuje poněkud rázněji a přihlásí tě na fotbal, hokej a drží k tobě řeč, ze které chápeš akorát to, že takhle teda ne. Nastupuješ na základní školu a až do svých 14 let proplouváš bez větších problémů. Trochu závidíš dívkám jejich těla, jejich možnost začít si malovat rty, oči… Nedá ti to a když jsi sám doma usedáš před zrcadlo a neumělou ručku na svém obličeji pár čar. Podíváš se na výsledek a v tu chvíli již začínáš tušit o čem to je. Tušíš, že to, že tě nebaví ty tzv. chlapácké sporty a že si lépe rozumíš s děvčaty, je tím, že uvnitř, v tvém těle je uzavřena dívka, která chce ven. Jdeš za tím, v koho máš tak nějak podvědomě důvěru – za jedním ze svých rodičů. Zkoušíš to oklikou. „Víš, mami, mám kamaráda, který má problém.“ „Povídej“ „On má pocit, že s ním není něco v pořádku.“ Matka zpozorní. „No, on si myslí, že není tak úplně kluk.“ „Jak to myslíš?“ „No on se cítí jako děvče.“ „To je ale blbost.“ na to máma a v jejím pohledu vidíš směs zděšení, nedůvěry, ale i pobavení. Jdeš spát s tím, že tě stejně nepochopila. Uplyne nějaký čas a mamka tě vede na místní OÚNZ. Nesměle klepe na dveře se zvláštním nápisem – MUDr. XYZ Csc. – Dětský psycholog. Je za nimi pán asi tak v letech tvého děda. Chvilku si s tebou povídá. Pak něco píše. Jediné co ti z jeho následujícího hovoru s matkou ulpívá v paměti je verdikt vpravdě lékařský – „Víte, paní XY, ten Váš kluk je nějaký divný, ale z toho vyroste.“ A léta běží. Proplouváš střední školou, přichází první lásky, první pohlavní styk, zkrátka žiješ jako každý jiný muž. Až na to, že ty víš… Není tak úplně jednoduché říci – jsem žena, když 30 let tě všichni přesvědčují o tom, že to co cítíš je nesmysl – „podívej se na sebe – vždyť jsi chlap jak hora“ . Jenže co oni vědí? No samozřejmě – vnější pohlavní znaky a vzhled. Ale to, co je uvnitř, to co je uvnitř vidět nemohou. A nebo nechtějí?! Tak, narodil jsi se a začal koukat na svět. Začal se seznamovat s okolím, začal si uvědomovat sám sebe, své tělo. Zatím je všechno O.K. Začínáš se batolit, osahávat a ochutnávat okolní svět. Všichni jsou z toho nadšeni. Nakupují ti bačkůrky, košilky, kombinézky – všechno v tzv. chlapeckých barvách (modrá,červená, atd.) a šišlají na tebe – „Ty ši klásnej chlapeček“, ale tobě je to zatím šumafuk, jedinou tvou starostí je sát informace o okolí, mléko a spát. Přichází školka – „Jééé, tam je Vám krásných hraček!!!“ Zaujme tě kočárek a panenka. Chceš si s nimi začít hrát, ale přichází nějaká teta a dává ti do ruky autíčko a říká: „To je krásné autíčko,viď? To je pro kluky jako jsi ty a ne panenky.“ Nemáš z toho rozum, ale dospěláci to přece musí vědět. Neřešíš to a hraješ si s autíčkem. Ale nedá ti to. Vždyť ta panenka je tak krásná. Rodiče si toho všimnou. Mamince to připadá trochu divné, ale přechází to s myšlenkou, že jsi prostě jemná povaha a alespoň z tebe nevyroste žádný gauner. Otec k tomu přistupuje poněkud rázněji a přihlásí tě na fotbal, hokej a drží k tobě řeč, ze které chápeš akorát to, že takhle teda ne. Nastupuješ na základní školu a až do svých 14 let proplouváš bez větších problémů. Trochu závidíš dívkám jejich těla, jejich možnost začít si malovat rty, oči… Nedá ti to a když jsi sám doma usedáš před zrcadlo a neumělou ručku na svém obličeji pár čar. Podíváš se na výsledek a v tu chvíli již začínáš tušit o čem to je. Tušíš, že to, že tě nebaví ty tzv. chlapácké sporty a že si lépe rozumíš s děvčaty, je tím, že uvnitř, v tvém těle je uzavřena dívka, která chce ven. Jdeš za tím, v koho máš tak nějak podvědomě důvěru – za jedním ze svých rodičů. Zkoušíš to oklikou. „Víš, mami, mám kamaráda, který má problém.“ „Povídej“ „On má pocit, že s ním není něco v pořádku.“ Matka zpozorní. „No, on si myslí, že není tak úplně kluk.“ „Jak to myslíš?“ „No on se cítí jako děvče.“ „To je ale blbost.“ na to máma a v jejím pohledu vidíš směs zděšení, nedůvěry, ale i pobavení. Jdeš spát s tím, že tě stejně nepochopila. Uplyne nějaký čas a mamka tě vede na místní OÚNZ. Nesměle klepe na dveře se zvláštním nápisem – MUDr. XYZ Csc. – Dětský psycholog. Je za nimi pán asi tak v letech tvého děda. Chvilku si s tebou povídá. Pak něco píše. Jediné co ti z jeho následujícího hovoru s matkou ulpívá v paměti je verdikt vpravdě lékařský – „Víte, paní XY, ten Váš kluk je nějaký divný, ale z toho vyroste.“ A léta běží. Proplouváš střední školou, přichází první lásky, první pohlavní styk, zkrátka žiješ jako každý jiný muž. Až na to, že ty víš…