Jiná Jiná Divná bolest se v duši ozývá, on je jako hmota neživá. Co se to s ním jen děje? Navenek snad normálně vypadá, však uvnitř depresím propadá, teď je čas beznaděje. A v tom čase největší bolesti, nezbylo mu jiné možnosti, než nahlédnout do sebe sama. Uprostřed prázdného pokoje, kde nikdy nebyl on spokojen, teď prochází se dáma. Oblečena v hezounkých šatičkách, cítí se skvěle, nemá strach, že snad někdo ji spatří. Čím déle pak v těch šatech přebývá, tím méně se myšlenkou zabývá, že tohle se nepatří. A tak ve svém malém soukromí cítí, že konečně rozumí, co stalo se s ní špatně. Nejdřív se příroda zmýlila, pak rodina nesprávně cítila, co ona vnímala jen matně. Tak prostě splynula s okolím, řekla si - radši se podvolím, než být jiná a cizí. Však když zmatek v duši se objeví, nepomůže jen doufat že poleví, a že časem sám zmizí. Cizí roli hrát pro svoje okolí, nikdy přátele mít jí nedovolí a ani k nikomu přilnout. Když ji pak samota uštvala, když duše jí pomalu schátrala, pravdě se nedalo vyhnout. Za tu pravdu už se teď nestydí, už kluka v zrcadle nevidí, Zmatek se na klid mění. Rozhodla se sama sebou být, konečně tak, jak má, chce žít. I když lehké to není. Navenek jako kluk zrozená, však uvnitř skrývala se žena, a ta chce teď svobodně žít. A když už nedějí se zázraky, snad nahradí je lékařské zákroky, aby své tělo mohla mít. Neví však co skutečně znamená, ta záhadná lékařská proměna. Strachem se cítí vina. Tak doufá, že odpověď přinesou, setkání s těmi, jenž jiné jsou, tak jako ona je jiná.