Prožila jsem nedělní ráno v tmavě oděném rouše na duši s bolestmi v zádech, průjmem jako řemen a křečmi ve všech údech. Za ranního světla na mne dolehla ledvinová kolika. To jsem zjistila až při převozu do Vinohradské nemocnice zhruba o půl deváté. To co jsem si užívala po celou dobu a užívám tedy ještě nyní v malých dávkách nikomu nepřeji a to snad ani panu premiérovi Zemanovi, který ode dneška leží ve všeobecné nemocnici v Praze kvůli ledvinové kolice taktéž. Prožila jsem nedělní ráno v tmavě oděném rouše na duši s bolestmi v zádech, průjmem jako řemen a křečmi ve všech údech. Za ranního světla na mne dolehla ledvinová kolika. To jsem zjistila až při převozu do Vinohradské nemocnice zhruba o půl deváté. To co jsem si užívala po celou dobu a užívám tedy ještě nyní v malých dávkách nikomu nepřeji a to snad ani panu premiérovi Zemanovi, který ode dneška leží ve všeobecné nemocnici v Praze kvůli ledvinové kolice taktéž. Tak, že k samotnému problému: Od ranních časných hodin to jest ve 2:15 jsem dostala silné křeče v podbřišku a ošklivý průjem. Dále se ten můj stav zhoršoval v tlaku v oblasti břicha a přecházel v křečovité bolesti do rukou nohou svalstva a pod. Jediné co mi zbývalo pro záchranu byl telefonní aparát. a jelikož žiji sama tak jen "on sám". Vytočit číslo pro mne v tu chvíli nebylo tak jednoduché (viz svalové křeče) a tak po půlhodinovém rozjímání co asi budu dělat jsem navolila jednotlačítkovou volbu s pamětí čísla kamarádky Jitky. Jitka mi řekla, že mi zavolá pohotovost, ale ode mne se nedočkala srozumitelného slova neboť jsem úpěla v křečích a bolesetch a hlas, který jsem vydávala byl pouho-pouhé :(au, au, au,ech) No tak pochvíli společného mudrování jsem se rozhodla, že to nějak udělám a sama jsem vytočila číslo záchranné služby 150. Tam mě přepojili na lékaře co měl službu, ale problém byl jak mu to popsat, když jsem stále ze sebe nedostala skoro nic. No nakonec jsme se domluvili a za čtvrt hodiny už zvonil zvonek u dveří. Jenže další problém: Jak se dostat do paneláku do 5.patra a dole vchod zamčený ? Já jsem lezla jen po čtyřech po koberci a nemohla jsem ani zvednout a své klíče hodit dolů lékaři na zem. A tak jsem to potom řešila pokusem omyl a hodila jsem mu klíče do okna netušíc kam asi letí zabalené do novin. Když jem slyšela jeho slova "mám". Tak jsem si oddechla nespadly do kanálu nebo někam jinam. Zaplať pánbů následovalo po té. Tak milý doktor zazvonil již u mých dveří a stál a povídal: to se mi ještě nikdy nestalo, aby mi někdo ležel u nohou...No a já jsem ho hlasitým chrapotem ouvej uvitala dovnitř. Tam jsme oba sepisovali moje obtíže a narazili jsme "mě se začalo pomalu ulevovat" na pár drobností jako adresa, kde bydlím telefony, průkaz pojišťovny, aby to své vyšetření náhodou nemusel platit ze svého :-) a dál to šlo jako na drátkách. On se mi svěřil že pochází s Brna mého bydliště a, že bydlí kousek ode mne a, že mi zavolá sanitku, abych nemusela chodit: vždyť jsem ani nemohla !. Tak odvoz byl zařízen do Vinohradské nemocnice tam mě přijali na chirurugii, kde jsem absolvovala první vyšetření. Od dveří se na mě smála sestřička a s rozzářenýma očima mi řekla: A nemůžete být náhodou těhotná ? No tak to jsem si nechala to její vyjádření pro sebe a vjela jsem na vozíčku do ordinace. Tam jsem se položila na stůl a začali ty formální vyšetřovací metody. Lékař byl sysmpatický taktéž jako ten co mě doma léčil z mrákoty a tak jsem se chovala vcelku klidně jako by se vůbec nic nestalo. Do doby kdy jsem měla odevzdat trochu moče na vyšetření. Učinila jsem tak a ona sestřička prohlásila nesutávajíc ve svém výroku o mém těhotenství. Maminko je to jasný máte to tam. A já teď nevěděla co si mám počít, jestli plakat nebo se smát Vážně jsem z toho byla tak vykolejená, že jsem myslela, že padnu. A na konec jsem si s panem doktorem mluvila sama a řekla jsem mu, že s Dg. F 64.0 nevím jak se dostat k dětem, ale sestřičce jsem to vymluvit nedokázala. Pan doktor se smál pod svůj knír a něco brumlal do papírů a s těmi, že jsi mám jet ze sanitářem na vozíčku na urologickou kliniku do druhého patra. Jela jsem a tam si mě zase převzal jiný doktor a sestřička. Sestřička měla ten samý výraz v očích jako ta "dole" na chirurgii a už na mě ze dvou metrů volá maminko tak Vás tady máme. No já z toho mateřství nevycházela s údivu-holky to se mi vážně dvakrát za den nestalo natož jen jednou :-)) Pak si mě pan doktor urolog položil na lehátko a začal mě vyšetřovat tedy dokonale. A povídá no matko nevím nevím, ale jste asi vážně v tom :-)) A já se jen musel astrašně smát a smála jsem se a nebyla jsem k zadržení (čest a sláva chirurgovi co mě "stvořil" ) Potom jsem mu pomalu protože kvůli smíchu a dojetí jsem nemohla hned říci byla jsem chlapem a teď jsem matkou :-)) A tak nastalo velké vysvětlování, ale pan doktor stále mlel svou a, že to není možné. No a tak jsem mu říkala, že to tak je a, že s tím nic nenadělá a nejdnou mu to začalo být i tak trochu líto. A tak jsem zase já jeho konejšila, že když mi to pan doktor dělal tak mě to nebolelo "bylo to v celkové narkóze". Dostali jsme se oba k psaní lékařské zprávy a nakonec se stejně pan doktor splet v disgnóze místo F64.0 napsal F46.0 a místo Male to Female tak Female to male no a mela jsem den jak vymalovanej jen jsem doma musela ještě uklízet wc po svých "zbytcích". No vážené dámy ponaučení jsem si z toho vzala, "že není vždycky zlato co se třpytí" :-))