Žije v Českém Krumlově a má čtyři děti, kterým je mámou i tátou zároveň. Pracuje jako učitel v mateřské školce, je členem Výboru Rady vlády pro lidská práva, učí angličtinu, píše básně, hraje divadlo, maluje a fotí. V jeho domě je spousta bizarně krásných budoárů, které by v budoucnu rád pronajímal přes Airbnb. Jen co dokončí rekonstrukci, se kterou mu pomáhají peníze ze Zonky. Seznamte se s renesančním mužem, který byl ještě nedávno ženou.

Vedete neziskovku TransFusion, která bojuje za práva trans*lidí. Co je nejpalčivějším problémem?
Hodně nás trápí, že když má systém papírově přijmout trans*lidi po proměně jako muže nebo ženy, musejí se nejdřív podrobit sterilizaci. Sterilizace je však riskantní operace, při které můžete i zemřít. Problémů je ale víc a jedno mají společné – šedé zóny v zákonech.

Co je ještě takovou šedou zónou?
Třeba matriky nebo problematika živnostníků. Znám člověka, který už dlouho funguje jako muž, má změněné i rodné číslo. Když si ho ale vyhledáte v živnostenském rejstříku, uvidíte i minulou ženskou identitu. Pro spoustu potenciálních zákazníků je to bohužel důvod jeho služeb nevyužít. Nebo další problém. Aby mohl člověk získat nové doklady s novou identitou, musejí té identitě odpovídat i pohlavní orgány. Nedává to smysl. Rekonstrukce pohlavních orgánů, zejména mužských, nebývají zdařilé a zbytečně přinášejí veliká rizika a potíže.

„Transgender je vlastně strašně nudné téma. Lidi o tom nic nevědí a jediné informace, které obvykle mají, jsou z bulváru.“

Jaký je proces proměny?
Nejdřív musíte navštívit sexuologa, který s vámi rozebere vaši situaci. Pak následuje setkání s psychologem a po něm tzv. Real Life Test – na několik měsíců si vyzkoušíte, jak se vám bude žít s novou identitou. V tomto ohledu to mají mnohem těžší trans*ženy. Já coby trans*muž budu navždy taková „bonsaj“, chlupatá miniaturka mužíčka, a nikdo se nad tím nepozastaví. Biologická žena v kalhotách a s krátkými vlasy dnes nikoho nepřekvapí, ale biologický muž v sukni a lodičkách může být vysmíván a šikanován. Po Real Life Testu přichází hormonální terapie a změna jména na neutrální (třeba René Macků). A ve finále vás čeká komise, která rozhodne, zda změnu povolí. Teprve pak přichází operace a nová identita včetně nového jména, rodného čísla a všech dokladů.

“Když jsem si na poště zažádal o výpis ze svého trestního rejstříku, nechtěli mi ho dát. Prý je to pro nějakou paní, a to já zjevně nejsem. A že jestli je to pro manželku, mám ji poslat. Bylo to kuriózní, že jsem najednou musel vysvětlovat, že ta žena z občanky jsem já. Obvykle musím dokazovat, že jsem muž.”

Stává se, že komise žádost zamítne?
Zřídka, je to spíš formalita, protože pokud jste ke komisi pozván, splnil jste spoustu podmínek. Je to tak trochu fraška, protože pokud chcete u komise projít, musíte vědět, co říct, i kdyby to nebyla pravda. Já třeba musel tvrdit, že chci sterilizaci. Jinak bych povolení nedostal.

„Jsem vděčný za všechny zkušenosti, i ty negativní. Posouvají mě dál.“

Jak jste se dostal do Krumlova?
To je dlouhé povídání. Z rodného Slovenska jsem odešel nejdřív do Kanady, pak do Londýna jako au-pair. Pracoval jsem v rodině, která střídala chůvy co týden. A tak jsem jsem i já po pár dnech našel kufr přede dveřmi. Seděl jsem na něm a přemýšlel, co dál. Ve slovníku, který jsem měl při sobě, jsem našel číslo jednoho Inda, kterého jsem znal z Prahy. Ten mi ale nakonec vzal pas i zbytek peněz a odvezl mě do Švýcarska. Podařilo se mi utéct až po dvou měsících!

Proč vás unesl?
Byl psychicky nemocný. Měl spoustu peněz, kariéru. Nakukal mi, že nemůžu jít na policii, protože jsem v zemi ilegálně a okamžitě mě zavřou. Byl jsem tehdy neskutečně naivní.

A pak už následoval Krumlov?
Kdepak. Vzal jsem si Angličana, pak jsme se ale rozvedli, a poznal jsem druhého manžela Itala, se kterým mám čtyři děti. V Londýně jsme je ale vychovávat nechtěli, tak jsme se přestěhovali do Španělska. Tam jsme provozovali hotýlek s restaurací a realitní kancelář. Jenže po pár letech jsme byli vyčerpaní z neustálého svážení a rozvážení dětí do škol a kroužků, ve Španělsku jsme žili mimo město a všechno bylo daleko. Hledali jsme místo, kam se přestěhovat. Český Krumlov je šikovně mezi Slovenskem a Itálií, kde mají děti prarodiče. Navíc je tu spousta škol a nemusíte nikam jezdit.

Pořád žijete s manželem?
Ne, rozvedli jsme se. Transsexualita ale důvodem nebyla. Ale rozvod mě přiměl k rozhodnutí jít do přeměny. Manžel mě fyzicky napadl a já už nechtěl dál žít jako žena. Teď žije v zahraničí a děti vychovávám sám.

Žilo se vám v ženském těle šťastně nebo nešťastně?
Spíš smířeně. Spousta lidí vám řekne, že se vždycky cítili jako žena nebo jako muž. Koukám na ně vždycky překvapeně, protože já vím jen to, jak se cítím já. A dřív jsem vnímal neshodu. Ženskosti jsem se učil pozorováním jiných žen a jejich nápodobou v oblékání i chování. Až v mužském životě jsem našel rovnováhu. Ale necítím se jako chlap, protože nevím, jak se chlapi cítí. Cítím se prostě správně. Nikdy nebudu stereotypický muž, protože mám za sebou čtyřiatřicet ženských let. Jsou trans*kluci, kteří se urputně snaží být těmi opravdovými muži, posilují, jsou drsní. Já to tak nemám.

„Máte štěstí, když se narodíte tak, že to, co vidíte v zrcadle, koresponduje s tím, kdo jste. Když jsem se já viděl s kočárkem tady ve výloze trafiky U Mrázků, říkal jsem si: „Na rande bych s tím šel, ale já to nejsem…“

Chybí vám něco z ženského období?
Žiju vlastně stejně. Moje děti říkají, že vnitřně jsem pořád stejný. Morální hodnoty se nemění. Ačkoli je to někdy úsměvné, děti mi stále říkají „mami“, ale to je v pořádku.  Nejsem jejich otec, ale matka. Akorát zastávám role obou rodičů. Jako žena jsem v rodině fungoval jako mediátor a teď se občas musím i trochu rozzlobit, protože jinak bych s dětmi nehnul. ?

„Mojí největší inspirací jsou ženy.“

Byly děti překvapené vaším rozhodnutím ke změně pohlaví?
Ani ne. S přeměnou jsem počkal, až bude mé nejmladší dceři pět let. Zpočátku jí scházely mé vlasy, se kterými si hrála, když jsem ji uspával, teď mi zase hlásí, že škrábu a měl bych se oholit. Jediný, kdo tady za celé roky sebral odvahu se mě na něco zeptat, byla Vietnamka ve večerce, která nám řekla: „Kde máte maminku?“ Já na to, že já jsem maminka. A ona že ne, že já tatínek. Tak jsem jí znovu řekl, že jsem maminka, a ona se mě zeptala, kde mám tedy prsa, když jsem maminka!

„Lidé se bojí ptát. Mnohem raději rozšíří tisíce mylných domněnek.“

Mají sexuální orientace a transsexualita nějakou souvislost?
Orientace je daná od narození, transsexualita je vaše identita. Takže pokud jste heterosexuální jako žena, po přeměně se to pravděpodobně nezmění a jako muže vás začnou přitahovat ženy. Ačkoli vás předtím v ženském těle přitahovali muži. Ostatně nikdo není stoprocentní heterosexuál, všichni lidé se pohybují v rámci nějaké škály. Po rozvodu jsem ještě jako žena měl i vztah se ženou. A pár lidí mi říkalo: „Nemůžeš prostě zůstat lesba? Máš tu proměnu zapotřebí?“ Jenže já s tou přítelkyní nechtěl být jako žena, ale jako muž.

Máte čtyři děti, učíte ve školce, vedete neziskovku…
Taky jsem součástí dvoučlenného divadelního spolku Drag Addicts, spolu s Danem Tůmou každý rok ve Švandově divadle v Praze uvádíme nové autorské představení. Taky učím v Domě dětí a mládeže angličtinu. Moc si tím nevydělám, ale dělám to rád. A chystám se pronajímat pokoje přes Airbnb.

Spíš než jako pokoje mi připadají jako budoáry. Co je na nich k vylepšení?
Třeba jeden z pokojů má nevyhovující koupelnu. Je tak malá, že mi jeden člověk řekl, že by v ní ani psa nevykoupal. To mě ranilo, protože já sám jsem se v ní koupal několikrát. ?

Taky malujete a píšete básně, jak vypadá váš časový rozvrh?
Každý den chodím do školky na sedmou nebo na devátou. V poslední době mě dost zaměstnávala kavárna, kterou jsem tady měl, ale teď už mám času víc a vracím se k malování olejem. Poslední tři roky jsem měl černobílé „období tuše“. Mám moc rád figurativní témata a největší inspirací mi jsou ženy.