Ještě lepší otázka než Kdo jsem? je Co jsem? A komu patřím? Ještě lepší otázka než Kdo jsem? je Co jsem? A komu patřím? "Nikomu nepatřit je přece nemorální," ozve se stará Blažková. Ale já chci být sebou, nechci nikomu patřit a nechci, aby mě někdo vlastnil. "Chtít můžeš," řekne Někdo. To je pravda, nikdo mi přece nemůže zakazovat chtít. "Chtíč je nemorální," ozve se zase stará Blažková. Na chvíli se schová do zákulisí a pak vyběhne s transparentem hlásajícím moto Milujte se a množte se. Nutno podotknouti, že sama byla panna. A ještě k tomu stará. Komu asi tak člověk může patřit? Rodičům? Ti si samozřejmě osobují majetnické právo na svých dětech. Je tohle morální? Kde je teď stará Blažková? Potíž mnoha dětí je pravděpodobně v jejich rodičích, proti tomu se nedá moc co namítat. "Kde jsi byl, co jsi jedl, kam máš namířeno, proč jsi to rozbil, …" "Ale já to nerozbil," hájí se Pepíček. "Jó, tak ono se to rozbilo samo?" nadává maminka a připravuje si vařečku, otec si sundává pásek (v tu chvíli mu padají kalhoty, odněkud se ozývá hurónský smích a otec se snaží co nejrychleji zamaskovat své růžové trenýrky a kytičkama a motýlkama) a starší sestra si odkládá brýle. "Kurz je jedna ku miliónu, kdo si chce vsadit?" řve sázkař a vybírá peníze. Na dítě si samozřejmě nesází nikdo, který blázen by mu věřil? Když něco provedl jednou, pak je automaticky odpovědný v budoucnu za všechny podobné prohřešky. Otec si konečně nasadil kalhoty a napřáhl se k úderu. Do toho, do toho! Diváci nadšeně povzbuzují rodiče, neboť všechny děti vzhledem k pozdní hodině už spí. Všechny kromě Pepíčka. "To budou jatka," chroptá konferenciér blahem, "To bude sledovanost!" Nechejme Pepíčka být a věnujme se vlastním problémům. Jaká je to sláva, když se dítě narodí. Všichni jsou veselí a slaví hluboko do noci, někdy i několik nocí. Když se však podívám na stav světa, do kterého malí človíčci přicházejí, smysl oné radosti mi zůstává utajen. Milujte se a množte se. "Komu jsem co udělal," říká gay svému příteli. "Vždyť ti lidé nás nemají rádi…" "Na to jsi přišel až teď?" odpovídá mu katolický kněz, který se vyloupne z jeho přítele. Odhodí nepoužitelnou lidskou skořápku, navlékne si krucifix na svou hruď a začne s kázáními. "Ale proč?" Ach, ty děti. Z dětí vyrostou dospělí, kteří budou mít pravděpodobně další děti a tak to jde dál a dál, kam až lidský zrak dokáže dohlédnou. Ne na křivce prostoru, ale času. A kde jsou hranice? Musí být? Vše materiální má přece své hranice. A jsme u hmoty. Ta je pro mnoho lidí číslem jedna v dnešní době, hlavně v peněžní formě. "Kdepák," nesouhlasí s touto myšlenkou politik. "Co s penězmi. Na těch mi vůbec nezáleží," povídá na kameru. Zajde za roh, nasedne do nejmodernějšího modelu automobilu, chytne jednou rukou mobil, do druhé ruky uchopí řadicí páku a nastartuje. Pak do něj omylem narazí holub a politik zemře na následky krvácení do peněženky. Kdyby tak lítali pečení holubi až do pusy. To by asi všichni skončili na pohotovosti. "Nechal jsem se unést a přetekla mi vana trpělivosti," prohlásí doktor ze známého televizního seriálu a jde si zahrát basketbal se svým kolegou. Míče padají do koše jako pečení holubi lidem do úst. Kap, kap, kap. Někdo zapomněl zavřít plechovku s krví. "Ponořím se do vlastních myšlenek," řekla mumie a strčila pařáty do koše s mozkem*. Možná to ani nebyl její vlastní. "To jsme se nechali unášet na křehkých křídlech matérie," komentoval to konferenciér a nemohl si odpustit poznámku: "A nyní můžete vypnout logické myšlení." Heslo dne zní: Jednou i mě napadne nějaká originální myšlenka. "Pane profesore…?" "Nerušte mě, právě předžvýkávám učivo pro své studenty a s plnou pusou se nemluví," obořil se učenec. "Ale vraťme se zpátky k naší milé matérii," zasmál se konferenciér a zapnul video. Diváci se jako mávnutím kouzelného koutku ocitnou uvnitř pyramidy. "Není divu, že to vaše myšlení bylo tak zkostnatělé, pane kolego" řekla mumie - archeolog. "To není ono, chybička se může vloudit." Videopřehrávač byl zastaven v bazaru za neuposlechnutí rozkazu a neprofesionalitu. I kdybychom tedy rodičům přiznali majetnické právo na tělo dítěte (aspoň do jeho plnoletosti), na jeho duši sahat nemohou. Kdyby tak člověk chtěl být už od narození svobodný, musel by být duchem, což není možné. Proto je člověk člověkem a své dětství si prostě protrpět musí. "Amen," vydechla stará Blažková a s otevřenou pusou sledovala, co se bude dít dál. Co by se dělo? Zaštěkal pes. Člověk tedy, ať už chce nebo nechce, je na hmotě závislý. Z muže ženu přece neudělá příroda nebo vroucné přání, ale plastičtí chirurgové. Jedenáctý prst neupadne sám ze soucitu nebo z povinnosti, nýbrž ho usekne doktor. Mutanta přece nemá nikdo rád, ani vlastní matka. Hmotu jíme a hmotu pijeme… "Cože?!" zhrozil se sluneční muž a zkolaboval. Rozplynul se ve vzduchu. "Na konci duhy není hrnec zlata, králíci nemluví ani sami nevyskakují z klobouku, natož na pekáč. Pohádky jsou jenom lživým výmyslem bezbožných pisálků, jejichž zadek přiroste v budoucnu k židli." "Ale, pane faráři, jsou tu děti, berte na ně trochu ohledy," ozvala se matka. "Máte pravdu, ten zadek beru zpátky." Stejně spisovatelé jen ničí papír, ale že je to baví. Já mám tak co mluvit. Já se však nevzdám, to po mně nikdo nemůže chtít! Vládce světa onemocněl smrtelnou chorobou zvanou stihomam a pomalu umíral. Než vydechl naposledy, nechal si k posteli zavolat svého nejlepšího přítele. Povídá mu: "Za svůj život jsem toho hodně poznal, choval jsem se, jak mi nařizovali jiní, podřizoval se jejich diktátu, vydělával peníze a neohlížel se na ostatní. Když jsem se dostal až na úplný vrchol, poznal jsem pravdu, ale bylo už pozdě. Proto tě prosím, žij nespoutaně a nehleď na peníze." "Neboj, já jsem přece básník." Vládce vydechl naposled. Dalším vládcem světa se stal … básník. Stejně nedám na spisovatele dopustit, i kdyby jste mě mučili, trhali nehty nebo zuby, za živa stahovali z kůže, lámali nohy, trhali klouby, kreslili po tabuli nehtem. Ať žije fantazie! Řekl básník a šel si hodit mašli. "Slova nemůžou mít velkou cenu," zamyslel se konferenciér. "Na druhou stranu, kdyby neexistovala slova, neměl bych se čím živit. Platí mi za slova, která pronáším. Ale říkám jenom slova, bez myšlenek. Myšlenky tedy nemají žádnou cenu." Někdo z publika zatleskal jeho brilantnímu logickému vývodu. "Musím protestovat," zvedl se filosof ze židle, ale váha jeho břicha jej stáhla zase zpátky, do propadliště dějin. Filosof se objevil v pyramidě. Ze tmy ho rozbolely oči tak, že si musel nasadit černé brýle. Jak se dostat z té jeskyně ven? "Přímo tady se stýká hmota s duchem, pane profesore," ukázala mumie-archeolog na koš se svým mozkem. "Vzrušující exkurze." "A tady se stýkají dvě rovnoběžky," ukáže malý matematik na nekonečno. "Nejsme tu od toho, abychom něco řešili," podotkl fyzik, "ale abychom něco nového vynalezli. S takovou můžeme zavřít náš patentový úřad už zítra." Ráno zaklepal na patentový úřad Edison a v ruce nesl žárovku. Blik… "Půjdu si zaplavat, mami," konstatuje mladý milionář a skočí do bazénu naplněného až po všechny čtyři okraje bankovkami a mincemi různých hodnot. Nikomu to neříkejte, ale vyroste z něj strýček Skrblík. Někteří lidé už to s těmi penězmi přehánějí. To jednou žil jeden milionář, většího byste marně hledali. Začal z marnivosti kupovat od lidí čas. Když se mu podařilo nakonec sehnat všechen čas do poslední setiny sekundy, co na světě existoval, čas se zastavil. "To bylo určitě schválně," vydedukoval chytře Pepíček. Zotavoval se právě po výprasku. Tímto se dostáváme zase zpátky na zem, kruh se pomalu uzavírá. "Ale já musím mít poslední slovo," dupnul si konferenciér podpatkem. Mimochodem, kdo si vsadil na rodiče, prohrál. Pepíček přežil. Zato otec skončil K.O., matka jej omylem vzala sekáčkem na maso po hlavě. Zas ale měli dobrou večeři. "Lidské maso se špatně tráví," protestoval kanibal, "Proto jsem se dal na vegetariánství." Den se pomalu chýlí k večeru, skřítek začíná rozmotávat duhu, aby z ní mohl udělat vlasy pro lesní vílu, krtek si zapaluje dýmku, Jeníček s Mařenkou se za chvíli ztratí a žralok se utopí v moři slz. "Ale já prostě musím mít poslední slovo," dupnul si konferenciér podruhé a silněji. Měsíc se usmál a šel vyhnat hvězdy na pastvu. "Jestli mě rychle nenapadne nic lepšího, tak fantazie zemře," postěžoval si spisovatel a nechal se unášet na papírových vlnách svých povídek. Tužky klouzaly po papírovém moři a počítaly výdělky. Jak dlouho bude fantazie ještě živa? Necháme se unést na křídlech matérie? Kdo ví. "A to je konec, přátelé," opona padá na konferenciéra a sráží jej na kolena. Ale to je vážně konec.