Druhý den večer jsem na obloze zahlédla problesknout hvězdičku. Je to sympatické znamení - přes den nám pořád jen prší a fouká tak, že by člověk Píďu ven nevyhnal. Moje rýma pokračuje s nezmenšenou intenzitou a protože v konzumu u Božky nemají papírové kapesníky, řeším nastalý problém nákupem toaletního papíru. Denně prosmrkám až dvě role a chodím si pro další, takže už možná po vesnici letí fáma, že je u nás na baráku epidemie úplavice. Nezdá se ale, že by se nás ostatní kvůli tomu stranili, ale to bude nejspíš tím, jak už jsem konstatovala minule, že tady vlastně žádný lidi skoro nejsou a případné stranění se se vlastně ani nepozná. Druhý den večer jsem na obloze zahlédla problesknout hvězdičku. Je to sympatické znamení - přes den nám pořád jen prší a fouká tak, že by člověk Píďu ven nevyhnal. Moje rýma pokračuje s nezmenšenou intenzitou a protože v konzumu u Božky nemají papírové kapesníky, řeším nastalý problém nákupem toaletního papíru. Denně prosmrkám až dvě role a chodím si pro další, takže už možná po vesnici letí fáma, že je u nás na baráku epidemie úplavice. Nezdá se ale, že by se nás ostatní kvůli tomu stranili, ale to bude nejspíš tím, jak už jsem konstatovala minule, že tady vlastně žádný lidi skoro nejsou a případné stranění se se vlastně ani nepozná. Nemají tu kapesníky, a co hůř, došly jim už i marlbora - o kamelkách tu možná někdy jen slyšeli, když byl v Přelouči před pár lety cirkus - takže mi nezbylo, než zvolit ze široké nabídky startek s i bez, marsek a podobných výrobků. Zkusila jsem nejmenší zlo v podobě spart a je to tak - je to fakt zlo, ale oproti marskám fakt asi to nejmenší. Zato jsem si v konzumu všimla, že mají libresse. Hned mi to zahřálo dušičku - až mi v důsledku úbytku smyslů a marného objímání stromů mírně jebne, budu mít aspoň šanci přihlásit se do Libresse klubu, jak o tom aspoň mluví v televizní reklamě. Umím si představit místní pobočku této určitě zajímavé organizace, ale k jejímu dokonalému popsání a charakteristickému vykreslení jejích členek mi chybí slovník, respektive nechybí, ale nějak se žinýruju. Holt, už se budu opakovat, ale život na vidieku je fakt náročnej. Už i tím, když si s sebou vezmete pejska, který je zvyklý na venčení na vodítku a v doprovodu. To ho pak vůbec nestačí vystrčit na zahradu, ať si tam zabendí. To by bylo moc jednoduché. Moje Píďulka si sedne hned za dveřma a čeká, že půjdu ven s ní, když tak učiním, ona se po chvilce vykadí a vyčůrá a přijde si pro pochvalu, jak je hezky samostatná a jak krásně jí to bez mé asistence na druhém konci vodítka šlo. Je prostě k sežrání. To ale neříkám proto, že bychom tady nějak trpěli hladem, to vůbec ne, vždyť v konzumu u Božky mají všechno - ale jen ne to, co by člověk v danou chvíli potřeboval.