Tak jsem se zase dostala k psaní. Venku prší, obloha vypadá, že už to dnes lepší nebude, a tak snad jedině pověstný Medard je spokojen. Nechci se podávat nějakým depresivním náladám, ale rozjímání se neubráním... Tak jsem se zase dostala k psaní. Venku prší, obloha vypadá, že už to dnes lepší nebude, a tak snad jedině pověstný Medard je spokojen. Nechci se podávat nějakým depresivním náladám, ale rozjímání se neubráním... Čím jsem, čím chci být? Fakta jsou daná, běžným pohledem do kteréhokoliv mého dokladu jsem muž. Mé vědomí je jiného názoru. Je pro život až tak důležité to jediné písmenko v kolonce Pohlaví??? Jsem rodičem svého syna. Nepíšu že otcem. Jsem milující rodič a sebejistě říkám, že dobrý, alespoň se snažím. To nemůže sebevětší dávka hormonů, ani chirurg změnit. Ani nechci. V manželství si myslím, že taky nejsem nejhorší. Pominu-li ovšem tu věc, že skutečně nejsem prototypem hlavy rodiny, která urazí denně 10 piv cestou z práce, doma vynadá ženě, že není teplá večeře a že utratila moc peněz za parádu a už myslí na večerní povinný a nudný sex. Tak to opravdu nejsem. Jsem jiná. Vařím, uklízím, nehubuji. Bohužel, vzhledem k tomu, čím jsem, mě náš právní řád nutí k rozvodu. Bohužel... Profesně, to je podobné. Na svém postu jsem, řekněme průměrně úspěšná. Zaměstnavatel mi nevyjadřuje nespokojenost. Jsem bezpohlavní zaměstnanec. Přesně tak to tvrdí náš ředitel. Bohužel zmínka o chystané změně pohlaví nabourává jeho představy o BEZPOHLAVNÍCH zaměstnancích. Změní hormony nebo jiné šaty můj přístup k práci???? Začnu být nespolehlivá, nekvalifikovaná????? Nesvéprávná??? Odpověď nechám na každém....... Přes to všechno do toho CHCI jít. Říkají mi kamarádi, ať počítám s tím, že lidé jsou zlí a že mě zavrhnou. Popravdě, s tím počítám, ale zatím (bohudík) takových moc neznám. Znám spíše toleranci a podporu, v horším případě lhostejnost. Naučila jsem se svoji transsexualitu nikomu necpat, ale taky ji nikomu nemám zapotřebí dokazovat. S toho jsem vyrostla. Ptají se mě, jestli chci být ženou???? NECHCI, já jí podle nejlepšího svědomí jsem a nechci to tutlat a dusit v sobě. To je celé. Většina transek bere operaci jako svůj den D. Ale je to tak? Začnu být ŽENOU skutečně až posledním řezem skalpelu? Nebo snad polknutím prvních hormonů? Nebo snad ve chvíli, kdy si prvně obleču kalhotky a podprsenku? Myslím že den D je už dávno dřív. Závěr z celé téhle úvahy je jednoduchý, přestože je nesoulad těla a ducha věcí vážnou, je to privátní záležitost jedince a nemá ovlivnit jednání společnosti k jedinci. Nemá, ale ovlivňuje. Zároveň že pro ty kolem jste "jiní" ode dne "comming outu" a ne ode dne operace. Nedivme se jim, nikomu přece neukazujeme, co nosíme v rozkroku za parádu (i tady budou vyjjímky)!! Buďme v pohodě, buďme samy sebou. Nevím, kdo to řekl, ale platí to stoprocentně: PŘEZ PŘEKÁŽKY KE HVĚZDÁM!