Nudný den, nudný čas. Na stolečku rozpitá láhev vína, za oknem ostré letní slunce a to vše dohromady mě dostalo. Víčka se klíží, a za nimi se rozvíjí zajímavý příběh...... Nudný den, nudný čas. Na stolečku rozpitá láhev vína, za oknem ostré letní slunce a to vše dohromady mě dostalo. Víčka se klíží, a za nimi se rozvíjí zajímavý příběh...... Je jich pět. Vždycky jich je pět, v těchhle krajích je to tak zvykem. Všechny rodiny tady mají pět členů. Pětice bratrů a nejlepších kamarádů. Přestože jsou jedné krve, jsou vlastně každý jiný, ale dobře vědí, že každý sám nezmůže nic. Co je znám, drží pohromadě. Tedy, přesněji, jeden se drží trochu stranou, ale právě tohle je stmeluje a takhle dokážou víc. Když jeden onemocní, nezůstane ležet, i v obvazech stojí v řadě s ostatními, i když oni se mu jeho práci snaží všemožně usnadnit. Jak si tak žijí, roste jejich sebevědomí a krása. Své počínání však plně podřizují "tomu nahoře". Ten nahoře řídí jejich osud, myslí za ně a vede je životem. Je pyšný na jejich krásu, občas jim dovolí se přikrášlit barvou, občas je nechá ozdobit drahým kovem. Pravidelně je koupe. Idylka??? Omyl. Je tu i druhá strana mince. Když si ten nahoře vzpomene, musejí za něj dělat i "špinavou" práci. Když si ten nahoře vzpomene, vezme jejich pět bratranců odvedle sadu ostrých nástrojů a opracují jejich okrasu podle vůle toho nahoře. Někdy to i bolí, ale bráchové jsou zvyklí a vědí, že během chvíle se mince obrátí a oni zaútočí stejnými zbraněmi na bratrance. Je to něco jako občanská válka, ale oběti jsou nepřípustné, ten nahoře si to nepřeje. Stane se ale, že některý z bratří v zápalu práce pro toho nahoře přijde o svou okrasu. Prostě ji ztratí, přesněji ulomí. Ten nahoře je smutný, naštvaný, ale bráška za to přece nemůže!? Dělal vše co se po něm chtělo!!!! I tak ho, ten nahoře, nerad ukazuje a stydí se za mrzáčka. Nespravedlivý svět, ale realita života...... Čtyři hrdí a krásní jsou na obdiv, zatímco on, jeden jediný, musí být stranou. A okrasa roste tak poooommmmaaaalllluuuuu. Jinakost se prostě nepřipouští. Jiná věc je, když o svoji okrasu dočasně přijde víc bráchů. Před časem jeden. Smůla. Ten nahoře byl smutný, bráška se cítil ukřivděný. Za týden však neštěstí postihlo další dva. Teď již byli v rodině ukřivdění tři. Ten nahoře prožíval bouři v duši. Zbylí dva krásní bráchové se těšili, že teď budou tím nahoře víc hýčkáni a zviditelňováni. Zase OMYL!! Ten nahoře rozhodl nelogicky, nechal i ty dva zbavit jejich okras. Ani on nemá rád jinakost. Jeden klad však v tom vystopovat lze, bráškové si nemusí závidět, jsou si rovni....... Sen se pomalu rozplynul a já s neklidem v hlavě vstala. To je svět. Jinakost se netrpí a normálnost je relativní. Jednou je "většinové" tohle, jindy pravý opak. Navíc jsme všichni v rukou někoho. Ne, nemyslím Boha, myslím spíš to, že každé naše počínání není až tak sponntání, ale je vyvoláno na základě vůle těch nahoře. Takhle ne!!! Tohle není svět, kde chci žít, tenhle svět je třeba změnit. Ti nahoře to neudělají, uděláme to jen my! My, kterým to není jedno, my kteří stojíme v řadě vedle sebe, my, kteří si uvědomujeme sílu kolektivu a slabotu samotného jedince. Chyťte se za nos!!!!!! A nebo spíš za ruce. Víte, o čem se mi to zdálo????? Ten nahoře jsem byla já, a ti bráškové se jmenují: Palec, Ukazováček, Prostředníček, Prsteníček a Malíček. To nudné odpoledne se mi ulomily dva nehty naráz. Byl to pech, tenhle týden to byly tři na jedný ruce....