Šedesátimilionový Egypt je chudá země a drtivá většina jeho obyvatel musí vystačit s několika dolary na měsíc. Je to ale i země s největším počtem luxusních mercedesů mimo území Německa, protože je tam i horních deset tisíc, pro něž je to symbol přepychu. Znamená to, že Egypt je opravdu chudá země? Nebo je lepší formulace „Egypťani jsou chudí až na Anvara, Mahmúda, Jásira, Daúda…(výčet pokračuje).“? Šedesátimilionový Egypt je chudá země a drtivá většina jeho obyvatel musí vystačit s několika dolary na měsíc. Je to ale i země s největším počtem luxusních mercedesů mimo území Německa, protože je tam i horních deset tisíc, pro něž je to symbol přepychu. Znamená to, že Egypt je opravdu chudá země? Nebo je lepší formulace „Egypťani jsou chudí až na Anvara, Mahmúda, Jásira, Daúda…(výčet pokračuje).“? Tenhle příměr jsem zvolila schválně, abych ilustrovala změť myšlenek, která se v uplynulém týdnu objevila v komentářích ke dvěma článkům na našem webu. A začnu od toho druhého, tedy Milčina vystoupení v servisu ČTK, proti němuž se kdosi ozval, že není pravdou, že jsme pro svou (ne)identitu diskriminováni, neboť on se tak necítí. Co k tomu dodat - snad jen, ať je dotyčná pisatelka ráda, že žije v té „horní skupince Egypťanů“ a nemusí se každý den zabývat třeba obavami, co ji zase v práci čeká, kdo si na ni uplivne v autobuse a jak s ní vyběhnou na nějakém úřadě jen proto, že naše doklady přece jen nejsou vždy zcela dokonalé a prokázat třeba jen návaznost zaměstnání v důchoďáku může být vcelku fuška. Takoví šťastlivci by ale podle mého neměli odmítat tvrzení o naší diskriminaci jen na základě svém, protože - aspoň já mám ten dojem - dokud bude diskriminován byť jen jeden jediný tranďák kvůli tomu, kdo je, musí se o tom veřejně mluvit jako o velké nespravedlnosti. Faktem ale je, že s tím naším vystupováním v médiích je vcelku potíž. První problém spočívá v tom, že otázky nebo následný článek je vesměs plně v kompetenci novináře, kterého - coby příslušníka majority interesujícího se o cosi nového a z jeho pohledu často bizarního - zajímá hlavně to, co nám přijde marginální a nepodstatné. Druhý problém je ale v nás. I kdyby se nám podařilo opravdu vyčerpávajícím způsobem vysvětlit naši situaci, vždy na někoho s jeho problémem - který se mu jeví jako ten hlavní a potíže jiných jako zanedbatelné - zapomeneme. No a pak už jen zbývá počkat na hanlivou reakci, která toho či onoho jedince, který v médiích ukáže svou tvář, totálně zatratí. Tahle „síla jednotlivců“ a jejich hrabání se v jednotlivostech -- ač se mnohdy jedná o závažné záležitosti - mě přivádí k myšlence, kterou bych tady, den před pořadem Letadlo, chtěla předestřít. Abychom se propříště vyvarovali těch nesouhlasů, pojďme se rychle dohodnout. My tam v úterý naživo třeba řekneme: „Po operaci jsou z nás normální muži a ženy“ a ti, kterým se ta formulace nelíbí, nám dopředu - stačí do úterního poledne -- napíší, a naše pozměněná formulace pak bude znít: „Po operaci jsou z nás normální muži a ženy s výjimkou X, Y, Z atd“ Pak bychom vyjmenovaly výjimky v oblasti diskriminace, zmrvených operací, absolventů vojenské služby, ženatých, svobodných, vdaných, spokojených, frustrovaných…a divák by kromě telefonního seznamu jemu neznámých jmen nedostal žádnou hodnotnou informaci a byl by jen zmatený. My bychom si ale oddechli - všichni bychom byli spokojení a snad by do pozadí ustoupila i jakási řevnivost - je to ale jen můj pocit - pramenící z toho, že někoho z nás noviny a televize chtějí poslouchat a někoho ne. Tak co, zkusíme variantu „…s výjimkou X, Y, Z“? Existuje totiž i druhá možnost - v naší svobodné společnosti má každý jednotlivec právo na vlastní vyjádření, a tak je vyloženě škoda mlátit se navzájem na transgenderu. Vyjděte do ulic a do médií a snažte se prosadit svou pravdu sami. Paní Lhotská do riskla a dokázala to!…:-)))