Určitě to znáte taky. Snad všichni máme v roce určité přelomové okamžiky, podle nich vnímáme, jak ten čas běží. Třeba Velikonoce, začátek prázdnin, konec prázdnin…no a teď je tu zase období burčáku. Neomylně předznamenává konec sluníčka i tepla a aspoň ve mně vyvolává trochu zoufalý pocit, že už nás v tomhle roce čekají jen Vánoce a pak už jsme zase o ten rok starší. Přepadá mě depka a začínám pomaličku bilancovat, co jsem za ten rok stihla co ne…no prostě, přepadá mě depka. Určitě to znáte taky. Snad všichni máme v roce určité přelomové okamžiky, podle nich vnímáme, jak ten čas běží. Třeba Velikonoce, začátek prázdnin, konec prázdnin…no a teď je tu zase období burčáku. Neomylně předznamenává konec sluníčka i tepla a aspoň ve mně vyvolává trochu zoufalý pocit, že už nás v tomhle roce čekají jen Vánoce a pak už jsme zase o ten rok starší. Přepadá mě depka a začínám pomaličku bilancovat, co jsem za ten rok stihla co ne…no prostě, přepadá mě depka. Ten burčák mi ale pokaždé připomene bouřlivé časy studií, když jsme místo na fakultu chodili k Raráškům. Bývala to vyhlášená vinárna kousek od Národního divadla a ačkoli jsme to měli na fakultu co by kamenem dohodil, řadě z nás se na přednášky nepodařilo dorazit třeba celý týden. Burčák byl prostě burčák. Když si na to vzpomenu, přepadá mě trochu smutek, že už jsem velká a nestuduju a podobné výstřelky už si nemůžu dovolit. Na druhou stranu jsem ale ráda, že už to mám všechno za sebou - bývala to doba, kdy jsem nevěděla, co dělat sama se sebou a bez obav můžu říct, že mnoho sklenic burčáku a jiných lihovin ve mně zmizelo jen při hledání prosté odpovědi na otázku „kdo ksakru vlastně jsem“. Byly to šílené doby, které mi ovšem nyní nepřipomněl jen ten burčák - tím jsem si jen v tomhle sloupku vypomohla - ale i páteční Prology na ČT. Dávali tam anglický kraťas, trval asi tak pět minut a nesl titul „Jmenuju se Rachel“. Předpokládám, že to většina z vás neviděla, protože asi jen málokdo je takový filmový pošuk jako já a čučí i na studentské a experimentální snímky. Nuže, tohle se v originále jmenovalo Lipstick and Postbox a bylo to o chlapíkovi, který se hodil na krásno a pak za celý den nenašel odvahu vyjít ven a koukal se na svět jen dírkou v poštovní schránce. Neustále si opakoval/a, že vyjde ven, přejde ulici, sedne si v kavárně, něco si objedná, aby všichni věděli, že ona je Rachel. Přitom si neustále zdokonaluje rtěnkou rty a nakonec se nikam neodváží - respektive vyjde jen na práh, tam zahlédne souseda a okamžitě zapadne zpátky se srdcem až v krku - on mě určitě viděl! Kdybych kdysi nezažívala podobné situace, asi by mi to přišlo komické a nepravděpodobné, takhle mi to ale přišlo natolik realistické, až z toho běhal mráz po zádech. A tak jsem opravdu ráda, že už jsem velká a mám podobné situace dávno za sebou. Dokonce mi připadá až tak nějak přízračné, že tohle mohl natočit nějaký anglický student tamní FAMU - znamená to přinejmenším, že ty stavy jsou chronicky stejné napříč minimálně kontinentem, i to, že je lze vcelku označit za jakousi naši „dětskou nemoc“. Jen je škoda, že proti tomu neexistuje žádná vakcína, která by ty strachy zahnala třeba jako neštovice, a našinci si prostě musejí tímhle stadiem projít - pokud samozřejmě nehodlají prožít ta zbylá léta před smrtí jen tím, že se na svět budou dívat otvorem v poštovní schránce na domovních dveřích. Život je zkrátka boj. A nemáte-li na něj odvahu, zkuste si dát skleničku burčáku, třeba to pomůže…))) Pamatujte, že po burčáku už jsou jen Vánoce a pak je zase další rok a pak přijde další…prostě, je škoda ten život nezkusit žít, když už tak rychle utíká. PS. Opožděně všechno nej Jonášovi k svátku PPS. Ještě jsem letos burčák neměla, budu to muset napravit… PPPS. …a třeba se něj taky letos vykašlu!…:)))