Průvodcem na cestách je pro mě poslech rádia. Včera na Frekvenci 1 mě zaujala jedna zajímavá zprávička. Moderátorka v rámci svého bloku informací a hudby tam uvedla doslova, že bude následovat dvojice reportáží ze světa menšin. Průvodcem na cestách je pro mě poslech rádia. Včera na Frekvenci 1 mě zaujala jedna zajímavá zprávička. Moderátorka v rámci svého bloku informací a hudby tam uvedla doslova, že bude následovat dvojice reportáží ze světa menšin. První reportáž zviditelňovala postižené sportovce, kteří přivezli medaile z nějakých světových závodů. Fajn, držím palce. Druhá reportáž byla o možnosti podpisu petice proti registrovanému partnerství ve farnostech na chrudimsku. Pochopitelně se tamní obec homosexuálů a lesbiček bouří a právem se ptá: Kde je ona křesťanská láska k bližním?? To ale není důvod, proč píšu tenhle článek. Zaujal mě hlavně komentář té slečny moderátorky (myslím Petra Hrabánková), když uvedla do éteru, že naše demokratická společnost mé v případě handicapovaných lidí poměrně jasno a vyřešíno, zatím co ve vztahu k homosexuálům stále panuje jakýsi odstup a možná i určitý odpor. Navenek se tváříme, že nám nevadí, ale smířit se s homosexualitou svých dětí nebo blízkých se většina lidí nedokáže. Ona moderátorka sama pak ještě podotkla, že minimálně polovina jejích přátel je homosexuálních a co???? Opravdu se mi líbilo, jak se moderátorka ve svém komentáři "rozjela" možná až moc nad rámec obvyklých vět. Za ni mluvilo srdce, to bylo vidět. Ve mně to vyvolalo dobrý pocit a taky myšlenkový postup na téma homosexualita a mí přátelé. Přátel mám dost ale říct, že jich je víc jak půlka takových nemůžu. Možná třetina. Neznamená to, že je nemusím, nebo nevyhledávám. Prostě orientace v sexu přeci není kriteriem pro výběr přátel. O mnohých známých prostě nevím! Je to tak špatně?? Co vy na to??