Nejenom prací živ je člověk a proto po pracovně náročném týdnu jsem se rozhodla užít si volné dny. S Mončou a Blackie jsme se domlouvaly na výletu a dokonce to proběhlo i komentáři na tomto serveru. Všechno to zkomplikovalo počasí, tak jsme se s Mončou dohodly, že si v sobotu ráno cinkneme a uvidíme. Tomu všemu předcházelo páteční setkání v Lauře. Nejenom prací živ je člověk a proto po pracovně náročném týdnu jsem se rozhodla užít si volné dny. S Mončou a Blackie jsme se domlouvaly na výletu a dokonce to proběhlo i komentáři na tomto serveru. Všechno to zkomplikovalo počasí, tak jsme se s Mončou dohodly, že si v sobotu ráno cinkneme a uvidíme. Tomu všemu předcházelo páteční setkání v Lauře. Musím přiznat, že pracovní týden byl více než náročný a tak jsem se těšila na víkend. Ten jsem zahájila v pátek večer v Lauře. Sešly jsme se s Milkou a Terkou. Naši sestavu doplnila i Jitka, kterou znáte z našich článků "kauza Jitka". Nebudu se pouštět do detailů, toho co jsme probíraly. Jen nakousnu připravovaný televizní projekt, kterého se můžete zúčastnit i vy. Co v tomto pořadu uvidíme, záleží do jisté míry i na nás. To, co jsem zaslechla ze zákulisí, mě velmi zaujalo a moc se těším. Vždycky s dobrými zprávami jdou i ty smutnější a mezi vámi se množí názory, že chcete zapomenout na to co jste do této doby prožili. Někdo chce prostě zapomenout. Někdo dokonce ničí fotky z dětství a skoro všichni se tváří, jak jsou normální. Celá léta jste se hledali. Snažili jste se potlačit své pravé z obavy před posměchem a případnými útoky. Po této strastiplné cestě, kdy jste se našli, pokračujete ve svém životním stylu. Nyní se snažíte potlačit svoji minulost. Je to správné ??? Ta léta vám stejně nikdo nevrátí a navíc se stanete lidmi bez minulosti. Neustále budete proti něčemu bojovat. Je to opravdu to, co chcete ? Musím říci, že vás jednak nechápu, nerozumím vám a rozhodně s vámi nesouhlasím, to je moje právo. Stejně jako vy máte právo se tvářit, jako že se nic nestalo a narodili jste se tak, jak cítíte. Už v jednom z minulých článků jsem se pozastavila na tím, že se stydíte za to, jací jste, a to je rozhodně věc, která v připravovaném pořadu nezazní. Jak řekla Tereza: "Nechci tam nikoho kdo řekne, že je normální." Lépe bych to asi těžko vyjádřila. Ten pořad je o transsexualitě a tak lidé, kteří se tváří, že jsou normální, tam asi opravdu nemají co dělat a nemají k tomu co říct. Jich se to přeci netýká. Určitě nebudu svoji příslušnost k této minoritě vnucovat každému, koho potkám, ale na druhou stranu červené tričko s nápisem "Jsem TS a co vy ?" to mnohdy udělá za mě :)) Konec konců ještě se k němu dostaneme. Jistě uznávám, že ne každý musí cítit hrdost, že je TransGender (tím myslím jak transsexuály, tak i transvestity a crossdresery). Nejsme mnohdy hrdí na to, že jsme Češi, vyjma pár dnů po skončení hokejového šampionátu. Páteční večer byl skvělý a hned po něm mě čekal sobotní výlet do Kolína. Ranní vstávání mi dělá problémy vždycky, a ještě horší to bývá o víkendu. Na ten výlet jsem se moc těšila a tak jsem se překonala. Cesta do Kolína pro mě není už ničím zvláštní a tak mi i celkem rychle uběhla. Zastavila jsem se u Monči na zahrádce v jejím stále se rozrůstajícím království, kterým se jako správná princezna nezapomněla pochlubit. Chvilku jsme zvažovaly, kam vlastně vyrazíme. Celodenní volno nám poněkud komplikovalo Mončino odpolední zvučení nedalekého rockové festivalu, resp. diskotéky, která měla běžet souběžně. Blížilo se poledne a já začínala mít hlad. Za cíl výletu jsme si vybraly blízké Poděbrady. Nikdy jsem tam nebyla a tak jsem si řekla proč ne. Někde se tam najíme, projdeme se po kolonádě a pak Monča pojede pracovat a asi se pojedu podívat s ní. Po cestě jsme jely kolem bývalého kravína, z něhož před pěti lety vznikl pěkný motel. "Sem můžeme zajít na oběd," řekla Monča, "míváme tu semináře pro obchodní partnery." To mě zaujalo. Chvilku jsem nad tím přemýšlela. Co kdybychom zde udělali příští rok víkendovou konferenci. Mělo by to rozhodně svoje kouzlo. Lidé by se mohli navzájem lépe poznat. Celé by to proběhlo v klidu a bez zbytečného shonu, který nás obklopuje celý život. Vlakové spojení je tam dobré a pokud někdo přeci jen nepodlehne kouzelnému klidu nebo se mu společenské vyžití nebude zamlouvat, může zase odjet. Usadily jsme se mezi tím na zahrádce, kde příjemně foukal větřík. Servírka nás bez sebemenšího problému obsloužila. Jen se na nás přišli postupně podívat všichni zaměstnanci. To je věc, která mě vážně nemůže rozhodit. Objednaly jsme si k jídlu a musím říct, že jsem si vážně pochutnala. Pak následovala káva a bombastický zmrzlinový pohár. Byl to skvostný oběd, který si v každodenním spěchu jen těžko dopřejete. Ani se nám nechtělo jet dál, ale nakonec jsme zaplatily a vyrazily do Poděbrad. Zaparkovaly jsme u kolonády a šly se projít, abychom celý den nestrávily jen v hospodě. Byla jsem v tomto městě poprvé a musím říci, že i to málo co jsem viděla se mi moc líbilo. Viděla jsem i květinové hodiny, které jak Monča podotkla, musí vidět každý kdo přijede do Poděbrad. Byla to krása. Po prohlídce města jsme už musely jet. Přijely jsme do malé vesničky ke starému stavení, kde jsme čekaly na Moniky kolegu, s nímž měla jet zvučet diskotéku. Po chvilce čekání se do mě pustili bláznivý Hovada (přírodopisně ovád obecný) a jejich útok na mě zanechal pěknou spoušť pupenců. Celou noc jsem se pak drbala jako vzteklá :((( Pomáhala jsem i při nakládání a skládání aparatury. Musím uznat, že to chce fyzičku a navíc v tom sobotním vedru... Měla jsem toho vážně dost. Diskotéka měla začít od 20.00 a vzhledem k tomu, že jsme měli hotovo dřív, šli jsme se podívat na venkovní produkci rockových kapel. Nejdřív jsme jen tak postávala a vadila některým lidem ve výhledu. Asi jsem se stala, aspoň na chvilku, větší atrakcí než právě vystupující skupina. Zvědavé pohledy většiny sedících tomu nasvědčovaly. Pak jsme se přesunuli za bedny, kde byl poněkud menší kravál. Uvelebili jsme se v trávě a já se kochala pohledem do otevřené krajiny, která nabízela nádhernou scenérii. Přitom jsme klábosili o všem možném a přišla na přetřes i transsexualita, když k nám přišel novinář, který kdysi psal o Monice (ten článek je zde také otištěný). Blížila se hodina, kdy měla diskotéka začít. Sehnat někoho "kompetentního" byl problém už na začátku, a jak se během večera ukázalo, byl to problém čím dál tím větší. Přece jen tam většina lidí nepila zrovna limonádu. Těsně před půlnocí tam dorazili první DJové a začala další sranda. Rozběhnout více techniky, vždy přináší spoustu komplikací, a tak pánové laborovali notnou dobu se zesilovači a gramofony. Nakonec se vše podařilo a v půlnoci přišla na řadu show černošského Američana. Už byl hodně jetej a to co předvedl mě docela pobavilo. Novácké počasíčko není nic světaborného, pokud to nedělá nahý pomatlaný černoch. Během své pětiminutové show se neustále kroutil a vykřikoval, že je česká čokoláda. Už jsem byla dost unavená a tak jsem vyrazila domů. Byl to skvělý den plný nových zážitků, a jak Monča říkala, určitě to v nejbližší době zopakujeme. Člověk by si řekl, je neděle, tak si odpočinu. Opak je pravdou a vy se příště dovíte jak tento víkend vlastně dopadl.