V katolické církvi neexistuje oficiální směrodatné stanovisko k transsexualizmu, zejména k jeho invazivní terapii v podobě hormonálně chirurgického připodobnění žádoucímu pohlaví. K dispozici je však řada publikací morálních teologů, hodnotících uvedené terapeutické postupy. Názor většiny autorů na rekonstrukční chirurgii je záporný nebo alespoň zdrženlivý. V katolické církvi neexistuje oficiální směrodatné stanovisko k transsexualizmu, zejména k jeho invazivní terapii v podobě hormonálně chirurgického připodobnění žádoucímu pohlaví. K dispozici je však řada publikací morálních teologů, hodnotících uvedené terapeutické postupy. Názor většiny autorů na rekonstrukční chirurgii je záporný nebo alespoň zdrženlivý. Důvodem pro záporné stanovisko je přesvědčení, že zásadu celistvosti(podle kterého část těla je možno obětovat pro záchranu života nebo zdraví) nelze aplikovat mimo fyzický celek. Proti hormonálně chirurgické terapii se namítá, že neobětuje pro záchranu celku orgány nemocné, ale zcela zdravé, navíc s velmi důležitou reprodukční funkcí. Jiným důvodem pro záporné stanovisko je přesvědčení o účinnosti psychoterapie, která jako terapie, užívající psychologické prostředky, je terapií adekvátní psychické poruše pohlavní identity. Záporné stanovisko teologů posiluje nedůvěra vůči kladným pooperačním výsledkům hormonálně chirurgického připodobnění. Důvodem pro zdrženlivé stanovisko je vědomí, že nové obzory, které medicína o sexualitě člověka v současné době otevírá, nejsou dostatečně probádané, aby bylo možno vyslovit závěrečné etické hodnocení uvažovaných terapií. Záporná stanoviska katolických morálních teologů lze zhruba shrnout do těchto tezí: 1. Existuje dvojpohlavnost, kterou je nutno bezpodmínečně chránit. 2. Pohlavní identita pochází z biologického pohlaví při narození, které je nezměnitelné. Znetvořením přirozeného těla se nedocílí změny pohlaví. 3. K pohlavní identitě patří možnost plodit nebo rodit. 4. Psychická pohlavní identita je nedůležitá a může být trpěna nejvýš jako převzetí pohlavní role mimo tělesnou realitu. 5. Pooperační výsledky sledovaných pacientů nejsou mnohdy uspokojivé, naopak existují příznivé výsledky psychoterapie. Proti těmto tezím je však možné vznášet námitky: 1. Žádný transsexuál dvojpohlavnost nepopírá. 2. Původ pohlavní identity z biologického pohlaví při narození popírá fakt poruchy pohlavní identity. Medicína neusiluje docílit operací změnu pohlaví, to je nemožné. Uskutečňuje však operací připodobnění pohlaví, protože je ověřila jako účinný způsob jak ukončit utrpení plynoucí z poruchy pohlavní identity. 3. Možnost plodit nebo rodit závisí na zdravotním stavu člověka. Lékař někdy v rámci nutné léčby tuto schopnost ukončí. 4. Právě duševní utrpení transsexuálů ukazuje, jak důležitá je pro každého člověka psychická pohlavní identita. 5. Pečlivě a dlouhodobě sledované katamnestické studie vykazují vysoké procento příznivých pooperačních stavů. Naproti tomu se v mnoha případech klinické praxe ukazuje psychoterapie jako neučinná ztráta času. Shrnutí: Znetvoření těla operací u indikovaných případů odpovídá znetvoření duše upuštěním od operace. U postojů, které jsou vůči rekonstrukční operaci zamítavé, je patrné, jak důležitá je informovanost o současném stavu vědeckého výzkumu i klinické praxe a jak neméně důležitá je osobní zkušenost s lidmi, trpícími poruchou pohlavní identity. Při posuzování transsexuální terapie je třeba rozlišovat aspekt eticko - normativní od aspektu praktického poradenství trpících transsexuálů. První aspekt dosud nedospěl k potřebným závěrům, druhý by však pozdržením rozhodnutí trpěl nebezpečím z prodlení, jak dokládá naléhavost konkrétních případů. S ohledem na tendenci v současné teologii aplikovat zásadu celistvosti v širším podání, to znamená na psycho-sociálně-fyzický celek, s ohledem na příznivá hodnocení lékařského výzkumu ze strany církve, i když není jeho aplikace do praxe prosta rizika, a s ohledem na fakt, že se transsexuální terapie nedokáže vyhnout tak či onak porušení základní lékařské zásady primum non nocere, není nutné na církevní půdě hormonálně chirurgické připodobnění žádoucímu pohlaví odmítnout jako eticky nepřípustné. Na místě je důvěra a porozumění církve pro nevyhnutelné průkopnické kroky seriozní medicíny, které nejsou míněny jako terapie standardní, nýbrž jako terapie, která odůvodňuje experimentuje ve prospěch konkrétního pacienta. Proto je také mezinárodně uznávanou lékařskou zásadou u každého jednotlivého případu transsexualizmu pečlivě zvážit, zda je u něho hormonálně chirurgické připodobnění žádoucímu pohlaví skutečně indikováno.