Tak nám z České televize přišly okruhy otázek, o kterých bychom s Vlastou měly mluvit v živém pořadu Letadlo 27. listopadu na druhém programu. Ty okruhy nejsou – pro našince – nijak objevné, ale přiznám se, že jeden, a to hned ten první, mě přece jen zaujal. Zní: „Pokuste se přesvědčit diváky, že nejste „devianti“, ale normální lidé“. Tak nám z České televize přišly okruhy otázek, o kterých bychom s Vlastou měly mluvit v živém pořadu Letadlo 27. listopadu na druhém programu. Ty okruhy nejsou - pro našince - nijak objevné, ale přiznám se, že jeden, a to hned ten první, mě přece jen zaujal. Zní: „Pokuste se přesvědčit diváky, že nejste „devianti“, ale normální lidé“. Musela jsem se zasmát. V duchu vidím Perryho Masona, jak předstupuje před soud, prohlašuje cosi o presumpci neviny a radí nám jako svým klientům, že to nejsme my, kdo musí svět přesvědčovat o tom, že nejsme devianti, ale že naopak svět nám musí dokázat že jsme. Vtip je v tom, že svět nám ale nic takového nedokazuje, on nám jen začasto do tváře konstatuje, že devianti jsme - a to prosím bez předložení jakýchkoli důkazů. Jsou tu sice pokusy opírat podobné tvrzení o bibli, ale to je krajně neseriozní. Další zase vidí deviaci čistě ve vybočení ze šedého průměru početně nejsilnějšího proudu. To je také slabé, protože pak by deviantem museli být třeba i lidé s vysokým IQ, a to je pěkná pitomost. Pokud by deviace opravdu znamenala jen to, že je někdo „jiný“ než ostatní, tak nás chraň pámbu. Počty deviantů by v takovém okamžiku hravě převýšily počty normálních. A tak se v duchu na tuhle otázku v televizi těším, protože je vcelku výživná a může debatu trochu odvést od tradičních kafemlejnkových „kdy to začalo?“ a „hráli jste si v dětství s panenkami?“ Když jsem ale u toho, teď mě napadá, že já se sice jako deviant necítím (a nemůžu to taky podložit důkazy), ale takových je nás v transkomunitě jistě menšina. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč je nás „mezi živými a hmatatelnými“ lidmi tak málo, mnohem méně, než odhadují - ostatně nejspíš dost podhodnoceně -- statistiky. Jedním z přijatelných vysvětlení je, že si většina z nás říká „jsem deviant a mám se za co stydět“ a sedí doma a bojí se prozrazení. S tím ale nic moc nenadělám a - mezi námi devianty -- už jsem se na tohle téma namlela pantem dost na to, abych věděla, jak bezvýsledné tyhle pokusy probudit vás z ilegality jsou. Nechám toho. Radši vám řeknu, že jsem 17. listopad strávila tím, že jsem si po krámech dělala radost. Koupila jsem si nové džíny, mejkap, řasenku, tričko, simkartu do mobilu (konečně jsem tím vstoupila do třetího tisíciletí!), Pinďovi goretexový boty (snad se mu budou líbit!), pak jsem ještě dostala zlatý náušnice a celý tak sympatický a významný den jsme uzavřeli ve Vinotéce na Karlově náměstí. Lidi, co vám mám povídat! Je to tam krásné, dokonalá obsluha, majestátní nábytek, atmosféra, vynikající vínečko podávané po čtvrtkách, pro abstinenty (Vlasto!) je tam i hezká (ale nekuřácká) čajovna a dole ve sklepeních je vinotéka s tisíci zaprášenými lahvemi…vynikající dojem nemůže smazat ani to, že jsem si ve spěchu (a klasicky s černými brýlemi) spletla obrázek jakési hlavy na dveřích WC a skončila na pánských záchodcích. Ale co…byly čisté, prázdné a úlevu nakonec poskytly taky kvalitní. Takže co dodat? Co takhle oslavit příští 17. listopad ve Vinotéce? Nebo že by už příští týden? Přece nejsme žádní devianti, abychom do sebe pořád žbrundali nějaké polokvality nebo pytlíkové čaje v Lauře nebo u Křižíka, ne?…:))) PS. Poslední věta se neměla nijak dotknout nikoho z osazenstva Laury nebo Křižíka! PPS. Nejspíš pomalu skončím se šupáckým obdobím, přes tu díru na koleni u džínů bych mohla v týhle zimě chytit regma PPPS. Žulík u nás končí nejpozději ve čtvrtek, mám dojem, že se po něm Pídě bude stýskat (ty dva se vesele oddávají orálnímu sexu a jiným radovánkám a jim tady tu intenzitu jen tiše závidím…:)))