Je Valentýn a já místo nějakýho zamilovanýho přáníčka (Hergot, chlapi, styďte se!) zjistila, že k rýmě a postupující hluchotě se přidala i bolest v krku a s ní mi kamsi odešla většina chuťových pohárků. S troškou nadsázky proto můžu říct, že už vím, co to znamená, když je člověk na Valentýna "jako smyslů zbavený". Život je takový jednodušší, protože máte k dispozici čím dál míň podnětů a tím i důvodů něco řešit nebo o něčem přemýšlet. Je Valentýn a já místo nějakýho zamilovanýho přáníčka (Hergot, chlapi, styďte se!) zjistila, že k rýmě a postupující hluchotě se přidala i bolest v krku a s ní mi kamsi odešla většina chuťových pohárků. S troškou nadsázky proto můžu říct, že už vím, co to znamená, když je člověk na Valentýna "jako smyslů zbavený". Život je takový jednodušší, protože máte k dispozici čím dál míň podnětů a tím i důvodů něco řešit nebo o něčem přemýšlet. Nicméně, vzhledem k tomu, že mi ještě pořád slouží oči, jsem včera před usnutím vyměnila nudnou olympiádu (ještě furt tam není pořádnej hokej!) za Novu a jakousi detektivku. A nestačila jsem valit bulvy - ti lidé se tam mlátili hlava nehlava, nebo spíš noha (s okovanou botou)-hlava a pořád byli jakoby v okeji. Odpoledne předtím jsem si četla starého dobrého Nero Wolfa a jeho pobočníka Archieho Goodwina - v jejich dobách, tedy zhruba v padesátých letech - stačila chlapovi jednu ubalit a usnul na pár hodin. Teď můžeš klidně baseballovou pálkou mlátit půl hodiny i do ženský, a nic. Furt vstává a znovu a znovu projevuje vzpurnost. My smyslů zbavení z toho máme radost, protože to dokazuje, že nejsme se svým problémem sami, rozdíl je jen v tom, že my hluchnem a ztrácíme čich a chuť, a ti lidé na obrazovce ztratili hmat. Někdo by řekl, že jsou tvrdí, já si myslím, že je to pravda jen napůl - jsou natvrdlí. Jasně, Vovka Železný nám pokaždé radí, abychom namísto kritiky Novy přepnuli knoflík, prý máme tu svobodu. Ten argument je hezký, ale k ničemu. Stejně dobře bychom pak mohli přestat s kritikou předlistopadové televize, protože i tehdy přece šlo přepnout knoflík - samozřejmě jen za předpokladu, že přepínací knoflík nevymyslel až mistr Železný v rámci svého pořadu. Problém ale je v tom, že i když tehdy člověk nesledoval zprávy a další věci také raději vypínal, svět okolo něj se tím neměnil. A tak je to i dneska - osobně nemusím čučet na natvrdlíky na Nově, ale na jejich vliv budu přesto narážet na každém kroku - obvykle v obličejích a názorech mých spoluobčanů, kteří na svých televizorech zřejmě přepínací čudl nemají. Hrozné je, že mám pocit, že jedna normalizace vystřídala druhou a i když se dají jen těžko srovnávat, jejich účel je stejný - dát lidem chléb a hry, aby dali pokoj. Faktem je, že díky Nově mají lidé hry a nereptají přespříliš, teď je otázka, kdo jim ještě dá ten chléb. Ale o tom naštěstí přemýšlet nemusím. Vždyť jsem smyslů zbavená...