V souvislosti s diskusí o vládním návrhu zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví jsem dostal několik dopisů od organizací, které proti takovému zákonu bojují. Z některých těch dopisů je cítit nejen nechuť k zákonu, ale bohužel též hodně nedůvěry, strachu a nenávisti k homosexuálním lidem. V souvislosti s diskusí o vládním návrhu zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví jsem dostal několik dopisů od organizací, které proti takovému zákonu bojují. Z některých těch dopisů je cítit nejen nechuť k zákonu, ale bohužel též hodně nedůvěry, strachu a nenávisti k homosexuálním lidem. Dovolím si poněkud kacířsky tvrdit, že lidé by žili v partnerských vztazích a rodinných uskupeních i bez příslušných zákonů. Ty zákony rodinu netvoří, jen jí v některých ohledech usnadňují a zjednodušují život. Rodina, která pečuje o potomky, má výsadní postavení právě díky této své funkci. Je opravdovým základním kamenem společnosti. Je navíc natolik většinová, že ji zlomek procenta homosexuálních lidí, kteří vstoupí do registrovaných partnerství, nemůže nijak zlehčit, ani ohrozit. Ostatně ani zkušenosti ze států, kde tato právní úprava roky existuje, nesvědčí pro nějaké negativní vlivy na společnost. To, že homosexualita je vrozená varianta lidské sexuální orientace, netvrdí jen dnes zdaleka je „homosexuální aktivisté“, jak se tvrdí v dopisech, ale naprostá většina odborníků, kteří se lidským sexuálním chováním zabývají. Označovat v dnešní době homosexualitu za nemoc, to je přinejmenším neslušné. Homosexuálním lidem jistě nemůžeme žádným zákonem zakázat mít děti a starat se o ně. Mnozí a mnohé z této menšiny vlastní děti mají a vychovávají. Diskutovat v souvislosti s institucí partnerského soužití o adopcích se zdá demagogické, protože žádný převis nabídky dětí k adopci v této zemi neexistuje a existovat ani nebude. Pedofílie je kvalifikovaná sexuální porucha, kterou nikdo a nikde (kromě některých extrémních organizací samotných pedofilů) nenavrhuje odkriminalizovat. Ochrana dětí před sexuálním zneužíváním (ať hetero- nebo homosexuálním) je v demokratických společnostech naprostou samozřejmostí. Uzákonění registrovaného partnerství osob téhož pohlaví na tomto stavu samozřejmě nemůže vůbec nic změnit. Hnutí pro život tvrdí, že „10 až 15 procent homosexuálů má zároveň pedofilní kontakty“. Je to nesmyslný údaj, který má veřejnost postavit proti homosexuálům. Pedofilní jedinci mohou být samozřejmě orientováni heterosexuálně i homosexuálně. Zajímavá je debata o možnosti, postihovat ty lékaře, kteří se budou věnovat „léčení“ homosexuální orientace. Vždyť terapeut, který nabízí homosexuálně orientovanému jedinci, že z něho udělá „léčbou“ heterosexuála či heterosexuálku, se dopouští přinejmenším podvodu. Navíc je jeho počínání v rozporu s lékařskou etikou, protože dost dobře nelze léčit něco, co není ani nemocí, ani poruchou. Blíže neurčení „čeští sexuologové“ prý tvrdí, že „většina populace je latentně bisexuální“. Nikdy jsem podobný nesmysl žádného sexuologa neslyšel vážně tvrdit. Na Sexuologickém ústavu při 1.lékařské fakultě UK a VFN v Praze pracuji již od roku 1977, takže se v tomto ohledu považuji za celkem hodnověrný pramen. Nevím, z čeho bere „Hnutí pro život“ údaj o 26% dvanáctiletých, kteří si prý nejsou jisti svou sexuální orientací. Mohu jen říci, že je to údaj nesmyslný, protože jak sexuální identifikace, tak sexuální orientace jsou u naprosté většiny lidí pevně fixovány již v dětství před pubertou. Nemyslím si, že by většinová populace byla ohrožena tvrzením, že na homosexuálním vztahu není nic chorobného ani zvráceného. Jde o rozumnou součást sexuální výchovy, která má pomoci zejména homosexuální menšině k přijetí své odlišnosti. Autoři, kteří se evidentně snaží posílit v lidech nedůvěru k homosexuálům také píší, že „průměrný homosexuál má za život několik stovek partnerů…“. Vůbec není jasné, kde to číslo vzali. Sexuální promiskuita homosexuálních mužů (nikoliv ovšem homosexuálních žen) je jistě vyšší, než u většinové populace. Lidé s extrémně vysokým počtem sexuálních kontaktů jsou však výjimkou mezi homosexuály i mezi heterosexuály. Smysl zákona o partnerském soužití je kromě jiného také v popularizaci párového věrného soužití a omezení sexuální promiskuity. Nabízí-li protihomosexuální aktivisté homosexuálním lidem „opravdovou pomoc“, pak by jim snad pro začátek měli předvést alespoň minimum tolerance. Oni však homosexuální lidi upřímně nenávidí a bojí se jich. Jsou nositeli toho nejhoršího, co v mezilidské komunikaci vůbec existuje, strachu z odlišnosti. Odborná sexuologická veřejnost říká takovému postoji „homofobie“. Tuto klasifikovanou poruchu je také možné léčit. Zdá se, že nepřátelé gayů a lesbiček by takovou terapii potřebovali. Jaroslav Zvěřina poslanec za ODS.