Jaro začalo pozvolna ukazovat svoji přívětivou tvář. Před pár dny zmizely poslední bílé ostrůvky, které odhalily odpočaté louky kolem naší chalupy. Jezdíme sem od nepaměti, protože z tohoto kousku půdy pochází celé generace mých předků. Silné pouto k úrodné hroudě – řekl by děda, kdyby ještě žil. Jenom nevím, co by řekl na mne.

Rozhodnutí změnit svoje fyzické pohlaví přišla dost nečekaně. Zaskočila všechny a nejvíc asi Ferdu. Vědomí, že jsou jeho dny sečteny, urychlilo konec mého jinak celkem kvalitního sexuálního života na jednom od narození daném břehu.

Eufemisticky řečeno – sednu do nevzhledné bárky a nechám se proudem unášet k protější, stejně zelené louce. Mám za sebou první Vánoce, první smíření s Bohem nebo spíš s farářem v nedalekém kostelíku. Teď mě čekají první Velikonoce.

Miluji staré obyčeje. Pokud mohu, nenechám si žádný z nich utéct. Hodně mě mrzelo, že jsem letos nestihla Masopust. Kdo ví, za jakou masku bych vlastně vyrazila. Loňská smrtka mě moc nebavila. Teď budu řešit mnohem zásadnější problém, vzhledem ke svému nedávnému coming outu mám přislíbenou návštěvu svých kamarádů spolukoledníků.

„Ne, že si pod sukni vezmeš polštář,“ varoval mě pihatý Honza.

„Přesně tak,“ přidal zavalitý Michal.

Všichni při tom významně pokyvovali hlavami během pečlivého výběru vrbových prutů.  Díky jejich otcům, kteří vysadili blízko potoka košíkářskou vrbu, máme rok co rok ty nejlepší pomlázky. Dodržujeme tradici našich otců, kdy po hodování zapíchneme pomlázky vedle vrby. Pár se jich za ta léta ujalo, tak budou mít naši kluci taky nejlepší pomlázky.

Tedy nevím, jestli i moji, ale to sem teď nepatří. Spíš mi přijde divné tu stát a koukat, místo abych také hledala ty nejpružnější pruty na vlastní pomlázku.

„Ať tě to ani nenapadne,“ hrozil čtvrtý mušketýr Zdeněk, když jsem chtěla uříznout první prut.

„Sama sis vybrala, na které straně budeš stát,“ užívá si Honza možnost vrátit mi moje překvapivé rozhodnutí.

Jsem ráda, jak to vzali, tak nebudu argumentovat, že technicky ještě patřím na jejich stranu barikády. Celé to mohlo dopadnout mnohem hůř a já bych teď seděla v paneláku. Snad jenom vzpomínky by mi přiblížily ty zábavné scénky, kdy jsme vyšlehávali kamarádky. Ty, co se nám líbily, dostaly pochopitelně pár ran navíc. Později, když byly z kamarádek přítelkyně, dostaly ještě víc. Jednou to Michal přehnal a ta jeho si nesedla týden na zadek. Překvapivě to měl být konec jejich pár let trvajícího vztahu.

„Nebudu chodit se sadistou,“ stěžovala si holkám na návsi, když její zadnici opustila jelita.

Michal tehdy jenom pokrčil rameny, aby následně vypil basu piv přichystanou k páteční grilovačce. Naštěstí měl tréning, tak jsme nemuseli volat doktora kvůli hrozící otravě alkoholem. Do pondělního rána se z toho vyspal. Po pár týdnech bylo vše při starém.

„Ti dva jsou si souzeni. Snad jim jednou půjdeme za svědky,“ ohodnotil tehdy Zdeněk zamilovaný pár.

„Doufám, že mě budete šetřit? Ze staré známosti.“ zkouším to na ně od lesa.

Je mi jasné, že nepovolí a mě potká stejný osud jako Michalovu přítelkyni. Tedy možná ještě horší, protože mě budou chtít vylískat všichni tři. Odvetné opatření v podobě vědra naplněného vodou mi bude k ničemu. Nejspíš nesejdu ani z verandy. Natož abych je ještě honila po všech čertech.

Je to vážně nespravedlivé – přišel povzdech při pohledu na jejich škodolibé tváře.

„To si piš, že nebudeme.“ potvrzuje Honza můj předpoklad.

Že já kráva radši nebyla zticha. Jak můžu apelovat na něco, co nikdo z nich nemá. Nezbude mi než přijmout úděl všech žen. Zatnu zuby a nevydám ze sebe ani hlásku. Odvážné předsevzetí nejspíš dlouho nevydrží. Budu ječet, jako když mě na nože berou. Ta sadistická trojka z toho samozřejmě bude mít hroznou radost. Parchanti.

Vybaveni potřebným počtem prutů vyráží k posezení vedle hasičské zbrojnice, místo pro bojové porady. Michal vytáhl rezervního lahváče, Honza plechové pouzdro s doutníkem a Zdeněk mě uzemnil: „Tohle není pro holky“.

Má pravdu. Válečná porada na zítřejší ráno není pro holky, protože na ní vymýšlíme strategii, jak nejefektivněji obejít vesnici. Tedy já už vlastně nebudu obcházet. Sednu si na zápraží v očekávání neodvratného osudu. Mohli by prozradit, zda přijdou hned ráno než až před obědem.

„Pojď mi pomoct,“ tahá mě mamka do kuchyně, jen co překročím práh.

Nevím, kde nabyla dojmu, že když měním dres, mám chuť strávit zbytek života mezi sporákem a věčně plným dřezem. Bohužel nemám šanci uniknout jejímu přísnému pohledu.

„Až se jednou vdáš, nebude tomu tvýmu stačit omeleta,“ zaujala zajímavý postoj k mojí změně.

Nemám sílu jí vysvětlovat, že nechci ženské tělo, aby mi život otravoval testosteron jako ji. Můj otec je totiž typický prototyp znormalizovaného muže. Smrdí i z fotky, chce mít teplou večeři a k ní studené pivo. V neděli u fotbalu klid a sex maximálně na přestupný rok.

„Neodmlouvej mámě,“ dostávám od něj ve svých dvaceti letech preventivní výchovnou lekci.

Dřív bych mu řekla – říkám snad něco – kdyby to mělo nějaký smysl. Věřte, že nemá. Pivem snížená inteligence a zvýšený objem pasu není rozumný protivník pro podobné diskuse. Raději si beru zástěru – prý mi moc sluší – a jdu na těsto, z něhož bude možná mazanec.

Pozvolna začínám litovat svého rozhodnutí přijet sem právě teď. Možná bych se mohla schovat za přísloví – ráno moudřejší večera. Jenom nevím, zda ho lehce nenabarvit – ráno modřejší večera. Párkrát můj zadek okusil staré výchovné metody, tak vím, jakými barvami dokáže hrát. Jenomže duhový pochod je až v létě a já beztak nehodlám ukazovat svojí sedací část těla.

„Hody hody doprovody,“ ozvalo se před pondělním polednem na zápraží.

Po nervózním ránu jsem si začínala říkat, že je třeba starej Motyčka opil jako vloni a k nám už nedorazí. No podle gestikulace se opil, ale ne dost. Prekérka.

„Tož děvčico, kde máš vajca,“ zkusil to Michal stylově.

„Tam co ty, vole,“ praštil se opilý Honza do kolem.

Při Michalově pohledu do košíku propukl hlasitý smích obou koledníků. Otec stojící za mnou – abych nemohla pláchnout – má co dělat, aby také nevyprskl smíchy.

Každý dostal štamprli tvrdého, do košíčku pár vajec, dvě klobásy, můj vlastnoručně upečený makovec a pusu na tvář. Nesmývatelná rtěnka jim bude po zbytek dne připomínat návštěvu u nás. To je překvapilo natolik, že jsem stihla pustit zahradní hadici.

Tři zmoklé slepice ukončily moji první pomlázku bez vážnějších následků. Je to zvláštní pocit, stát na druhé straně barikády.